Až si budou příště Red Hot Chili Peppers vybírat koncertní support, neměli by u toho hulit. Možná pak přijdou na vhodnější a hudebně bližší variantu než jakýsi industriální cyberpunk v podání A.A.A.K. (alias As Able As Kane). Ostatně hiphoper Dizzee Rascal, jenž v Praze předskakoval posledně, taktéž nebyl v konfrontaci s papričkami zrovna trefou do černého. Aspoň že Charlie Straight, již celý večírek v půl šesté otevírali, zafungovali, jak měli. A to včetně překvapivě dobrého zvuku. Mimochodem, na to, že šlo o jejich první podobně velkou akci, si na pódiu počínali jako staří mazáci.

Jestliže se před nedávným koncertem Foo Fighters vedly živé spory, zda-li je parta kolem Davea Grohla právě na vrcholu, nebo už za zenitem, v případě Red Hot Chili Peppers je situace vcelku jasná. Jejich poslední studiový počin "I'm With You" sice nebyl vyloženě průšvih, avšak naplno ukázal, že kapela má nejlepší roky za sebou. A pokud ne nejlepší, tak ty nejhitovější zcela určitě. Posun kapely od živých a energických stadiónových hitů k jakési poklidné dospělosti, jenž je čitelný ze zmíněné desky, naštěstí nebyl naživo příliš znát.

V živé prezentaci si nejlépe vedly kousky ze zlatého období kolem nejúspěšnější desky "Californication", zejména "Otherside", "Around The World", pozdější "By The Way" a "Can't Stop" a ještě pozdější "Dani California". Vcelku dobře zafungovaly také některé z pěti novinek. Vedle hopsavé "Factory Of Faith" nebo vzletné "Monarchy Of Roses", jíž se v nedávno přejmenované Eden Aréně (bývalá Synot Tip Aréna) začínalo, měla největší tah na bránu energická "Look Around". Pochopitelně nechyběla dvacet let stará klasika "Under The Bridge" a stejně stará rozjetá funkovina "Give It Away". Do hlubší minulosti - tedy před nahrávku "Blood Sugar Sex Magic" - se papričky v Praze nepustily.

Za to do instrumentálních vyhrávek se kalifornská čtveřice, doprovázená ještě klávesistou a perkusionistou, pouštěla až zbytečně často. Přinejmenším polovinu skladeb zakroutili až do několikaminutových kudrlinek. Ne snad, že by se chtěli hudebníci předvádět či někomu dokazovat, jak jsou skvěle technicky vybavení - o tom snad nikdo nepochybuje. Spíš mělo jít o jakési zpestření a vlastní útěk od rutiny, avšak takovéto časté instrumentální dovádění ubíralo koncertu drive a po čase i vlastně trochu nudilo. A překvapivě nudil také závěrečný přídavkový blok, který namísto očekávané gradace vyšuměl díky špatně zvoleným skladbám (s výjimkou zmíněné "Give It Away") do prázdna.

Jinak ovšem neměla režie koncertu větších slabin. Mohutná sestava obrazovek v pozadí pódia a dvě další na krajích přenášely střihy všech muzikantů i zajímavé vizuály. Dobrou práci odvedl také zvukař - přinejmenším v přední části plochy byly všechny nástroje skvěle čitelné. Zvláštní adoraci pak zasluhovalo nazvučení basy - ostře vyzněl každý jednotlivý tón. Nakonec zvláštní adoraci zasluhuje Flea sám o sobě. Kromě (hyper)aktivního pohybu na pódiu a vřelé komunikace předvedl také zdařilou lekci na téma "Jak na pódium nakráčet po rukou". Zbytek osazenstva už energií tolik nehýřilo. Jen v případě sedícího mladíčka Joshe Klinhoffera bylo znát, jak moc by rád. Skalní fanoušci (či zvídaví návštěvníci webu setlist.fm) už dopředu věděli, že kytarista si kvůli zlomené noze příliš neposkáče. Že je za Johna Fruscienteho adekvátní náhradou, ale dokázal i vsedě.

Red Hot Chili Peppers v Edenu možná nepředvedli až takový koncert jako pár dní před nimi místní fotbalisté, ale ze dvou třetin zaplněnému stadionu i tak zprostředkovali velmi povedený zážitek.