Po zdárném sobotním vypláchnutí Benátské noci se festival probudil do zamračené neděle. Voda sice z nebe nepadala, ale jinak jí bylo všude poměrně dost. Nejvíc asi v blátě na zemi a především pak v ucpaných korýtkách v kempu. Nicméně už během dopoledne se několikrát ukázalo sluníčko a třetí festivalový den tak startoval optimisticky.

To navíc znásobila i první vystupující, mladá písničkářka Patricie se svou doprovodnou kapelou. Konferenciérka ji sice zaškatulkovala do pop-folku, ale těch stylů, které jsme od sympatické zpěvačky slyšeli, bylo daleko více. Během vyhrazeného času si pohrála i s jazzem, country, rockem, r'n'b i soulem. Všechno to ale kombinovala velmi vkusně a brzy přitáhla i na danou dobu slušnou návštěvu. Publikum pobavila nejen napůl houpavou a napůl svižnou "Letem světem", ale především úžasně vtipným pozdravem Tomáši Klusovi "Fanynka" (vřele doporučuji poslech na jejím bandzone). Pokud někde v následujících dnech na Patricii narazíte, určitě si ji nenechte ujít.

Patricii v programu vystřídalo houslové duo Femme2Fatale obohacené ještě o dva perkusisty, avšak xkrát omílaný koncept britských Bond nebyl až tak hudebně zajímavý. To samé by si ale nikdo nedovolil tvrdit o Debbi. Ta se svým doprovodným bandem odehrála podstatnou část ze své debutové desky, včetně hitů "Touch The Sun" a "Možná se mi zdáš". K nim přidala ještě několik coververzí včetně vynikající "Don't Stop Me Now" od Queen a především napodobila Sunrise Avenue z předchozího dne, když vystřihla neskutečný mix čítající A-ha, The Calling, Jacksonovu "Man In The Mirror", U2, Lighthouse Family a další.

Po intermezzu s Abba Stars, jejichž koncept nepotřebuje komentář, nastoupil Děda Mládek Illegal Band. Z hlasů publika bylo jasné, že se na ně těšilo spoustu lidí, jenže... Po "Třebáni", "Prachovských skalách" a "Praha - Prčice" Liberec opět navštívil slejvák. A to dokonce takový, že na nějaký čas vyhnal Illegal Band z pódia. Už téměř suchá Benátská noc opět mírně plavala na vodě. Kapela se vrátila až zhruba za čtvrthodinu, a tak musela svůj set o něco zkrátit. Snažili se to nahradit obvyklým megamixem, ale i tak se s nimi publikum loučilo jen s velkou nevolí. Je neskutečné, jak Mládkovy písničky v tomto bláznivém podání neustále zabírají.

Specialitou letošní Benátské noci bylo společné vystoupení Jaroslava Svěceného se slovenskou skupinou Cigánski diabli. Návštěvníci festivalu, který byl postavený především na rockové hudbě, tak měli možno okusit, jak chutná spojení folkloru, ethna a world music s klasickou hudbou. Nutno podotknout, že spojení je to famózní, i když osobně se mi líbila o něco více ta klasičtěji orientovaná část. Měl jsem trochu obavu, jak toto vezmou diváci, ale k mému velkému překvapení nejen že tento koncert sledoval velmi solidní počet, ale hlavně, soudě dle bouřlivého potlesku, se to většině i líbilo. Tedy i Jaroslav Svěcený a Diabli nakonec přidávali a co jiného než "Montyho čardáš".

Netradiční uskupení vystřídal, skoro by se chtělo říct, tradiční Václav Neckář se svými Bacily. Sice do předních řad přitáhl hlavně ty starší návštěvníky festivalu, nicméně i ti mladší byli zjevně zvědaví, jak mu to zpívá. Myslím, že je překvapil již s první "Ša la la la li" a předně svou vitalitou. Nebylo ani památky po oné pomalejší dikci z "Půlnoční" a s dalšími a dalšími písničkami jako "Massachusetts", "Čaroděj Dobroděj" nebo "Časy se mění" se před scénou zastavovalo čím dál víc lidí, kteří si pobrukovali písničky, o kterých možná ani nevěděli, že je znají. Svým způsobem považuji tento koncert za jeden z nejlepších na festivalu. Pro určitý podtext i nadtext, hloubku i zvláštní opravdovost. Svůj podíl na tom měli pochopitelně i Bacily v čele s Neckářovým bratrem a Otou Petřinou. Alespoň trochu znalé fanoušky určitě museli potěšit i zařazením legendárního "Planetária". Všichni ovšem čekali na tu jednu písničku. Není tedy divu, že za aplausu si ho po odchodu povolali zpět. Václav Neckář ovšem všechny překvapil, když sdělil, že zazpívá "Odejdu" a pak odejde. Nakonec to nesplnil a "Půlnoční" na samotný závěr zazněla v celé své kráse. Troufnu si tvrdit, že takto ztichlou Benátskou noc nikdo doposud nezažil a jen tak nezažije.

Ještě než se dostalo na dalšího v pořadí, Tomáše Kluse, předal Dan Bárta pořadatelům Benátské noci certifikát Čistý festival. Nic proti třídění odpadu, ale bylo to docela úsměvné, když se člověk podíval na zablácené lidi kolem a plochu před hlavní scénou, která tedy rozhodně čistá nebyla. À propos, když už Dan Bárta takto objíždí festivaly. Nemohl by si alespoň s někým střihnout jednu písničku?

Ale jinak si pořadatelé pro tento akt nemohli vybrat lepší moment. Je neskutečné, jaká hvězda se z Tomáše Kluse stala. Ještě před několika lety na Stodole Michala Tučného byl "jen obyčejný vystupující", kterého lidé spíš poznávali, a nyní snad každý chtěl vidět Kluse. Před pódiem narváno a to samé platilo i o fotografech pod pódiem, kde nebylo k hnutí. Koncert otevřel natahováním publika proslovem, ale když už začal pískot, spustil "Neklid" a pokračoval průřezem svojí tvorbou přes "Ninu", "Malčika" až po "Marii". Přestože jsou to písničky, které mají už v partituře nějaký ten křížek, stejně nejvíce lidi oslovil protestsong "Pánubohu do oken". Po tom, co jsem viděl, mám dojem, že se z této písničky pomalu stává jakási hymna lidu. Vedle toho dokázal třinecký písničkář pobavit lidi svým humorem a hlavně improvizovanými texty, či rockovo-rastamanovským přídavkem "Ať slunce pálí do písku".

Po odchodu Tomáš Kluse už byla scéna vyhrazena jinému zpěvákovi - Kamilu Střihavkovi. Už je to nějaký čas, co jsem ho neviděl live, a tak mi zase po čase připomněl, jak neskutečně excelentní je to zpěvák. A s lety nic ze svého umu a kvalit neztratil - ať už v jeho vlastních písničkách nebo v převzatých z Jesuse či od Deep Purple, kde předváděl společně s Petrem Hanychem kytarovo-hlasové orgie. Těžko hledám jiného českého zpěváka, který zpívá s takovým nasazením, tlakem a zároveň nekonečným entuziasmem. V případě Kamila Střihavky by byla chyba nezmínit i jeho kapelu Leaders, poskládanou z výborných individualit. O kytaristovi Petru Henychovi už byla řeč a za zmínku stojí i bubeník Miloš Maier, který v závěru předvedl brutální sólo, nemluvě o dvou výborných jazzových zpěvačkách Martině Fišerové a Tereze Rajnicové, které mu pěly podpůrné vokály. Všechno toto znamenalo, že vystoupení Kamila Střihavky se zařadilo všemi svými atributy k tomu nejlepšímu, co mohla Benátská nabídnout. Světová kvalita bez nějakých vedlejších pozlátek.

Ostře to kontrastovalo s vyvrcholením celého festivalu, koncertem Daniela Landy, který vlastně až tolik nezpívá. Ano, přiznávám, nikdy předtím jsem jeho koncert neviděl a byl jsem mírně šokovaný, s jakým ansámblem dorazil. Posuďte sami. Nebudu-li počítat jeho ochranku, pak ho na pódiu doprovázely dvě kytary, baskytara, bicí, dvoje klávesy, saxofon a čtyři vokalisté, včetně někdejšího finalisty SuperStar Tomáše Savky. Sám zpěvák potom přišel na scénu v kapuci a tmavých brýlích, které během koncertu prakticky nesundal. Po první písničce věnoval celý koncert nedávno zesnulým kamarádům z motosportu, hlavně pak navigátorovi Martina Semeráda Bohuslavu Ceplechovi. Z toho důvodu také upravil setlist koncertu. Dle vlastních slov, musel "Tři sta z místa" přesunout do pozdějších hodin, aby koncert vůbec ustál.

Ačkoli to byla poslední show vůbec, vytrvalo do ní množství diváků. Vzhledem k tomu, že to bylo tento rok zřejmě jediné klasické Landovo vystoupení vedle chystaných akustických koncertů, přihlíželo mu asi dvacet tisíc lidí. Viděli show s pyrotechnickými a světelnými efekty a mohli si s Danielem Landou hodinu a půl zpívat staré věci z "Valčíku" i novější kousky jako třeba "Šanci". Zavzpomínal i na Karla Kryla a údajně zcela naposled na koncertě zazpíval jeho "Morituri te salutant". Ohlas na jeho písničky byl neskutečný a nikomu, zdá se, nevadil zvláštní, skoro rapperský způsob vyjadřování a vizáže. Já osobně jsem ho příliš nepochopil. Ačkoli jsem byl na jeho koncert nesmírně zvědavý, velmi záhy jsem pochopil, že Daniel Landa naživo není můj šálek čaje, a zůstanu radši pouze u rádiových věcí. Nicméně i jeho koncert se nachýlil k nezadržitelnému konci a dva přídavky udělaly tečku za Benátskou nocí roku 2012.

Tímto se brány dvacátého ročníku Benátské noci zavřely. Jistě, měla své chyby, ale ty nic nemění na faktu, že to byl eden z mála festivalů, kde jsme mohli slyšet žánrovou všehochuť včetně obyčejného popu, nehledě na koncerty opravdu velkých jmen, jako Bryan Adams, Kabát či Sunrise Avenue. Ačkoli dost lidí vzpomínalo s nostalgií na Malou Skálu, vesecký areál se osvědčil a uvidíme, jaké hvězdy a koncerty pohostí příští rok.