Sobotní odpoledne nabídlo velmi silný česko-slovenský blok účinkujících, a tak se návštěvník Colours klidně mohl spolehnout na známé tuzemské tváře a vůbec by neprohloupil: Jana Kirschner s afterPhurikane, Michal Prokop s Framus Five nebo Mňága a Žďorp s hosty. Obzvláště Mňága měla na hlavní scéně opravdu obří zástup fandů. V železném království zdárně odehráli svůj set Charlie Straight, kteří vůbec neskrývali inspiraci The Flaming Lips, když se Albert vydal nad hlavy posluchačů v průhledné kouli.

Asi největší očekávání z festivalového programu vzbuzovala francouzská čertice Zaz - a byla to trefa! Pokud si myslíte, že vichřice je jen přírodou řízený rozmar počasí, budete na omylu. Zaz totiž na scénu vtrhla s takovou grácií a elánem, že jí to kdokoliv z účinkujících toho večera (zejména Alanis Morissette) mohli jen a jen závidět. Šanson a cikánsky laděné popěvky se během těch chvil prolínaly s popem a rockem, bylo zajímavé poslouchat, jak ke svým písničkám přidávala různé předehry, mezihry a dohry. Kromě vydatné porce muziky (a také zmíněných improvizací) okouzlila i tím, jak umí pracovat s publikem, které od počátku dělalo přesně to, co si tato dračice umanula. Jazyková bariéra byla prolomena anglickými vsuvkami, i když v úplném závěru vyšlo na povrch, že naučené české fráze (a že jich bylo požehnaně!) zvládala lépe než právě onu angličtinu. A když už to bylo pro ni příliš komplikované, vytáhla si z publika překladatelku a příběh z dětství se mohl zcela dovyprávět.

Její kapela byl přesně seřízený stroj, kterému Zaz udávala tempo, a v Ostravě zazněla skoro celá její bezejmenná prvotina, včetně "Je Veux", "Ni oui ni no", "La fée" nebo "J'aime à nouveau". Zaz je na pódiu jako časovaná bomba, u které nevíte, kdy přesně vybouchne, umí pobavit a svou energií (až si chvílemi říkáte, kde se to v ní sakra bere) kompletně strhne své okolí. Na toto vystoupení se bude ještě dlouho vzpomínat a snad s další deskou přijede na regulérní koncert, myslím, že s nemálem lidí se tam potkáme. (Dan Hájek)

Hodinu po Zaz nastupovala na olbřímí Česká spořitelna stage Kanaďanka Alanis Morissette, která se po odstoupení Björk stala papírově největší hvězdou festivalu. Jenže chyba lávky: bohužel nenaplnila očekávání a v porovnání s úžasnou Zaz to byly od pořadatelů vyhozené peníze.

Alanis za měsíc vydává novou desku, takže její festivalová vystoupení jsou dobře načasovaná - co na tom, že devadesát procent lidí na ni přijde kvůli písním z "Jagged Little Pill". Stejné to bylo i v Ostravě, posluchači se chytali nejvíc u "Ironic" a "You Oughta Know". Další hit ze zmíněného alba "Hand In My Pocket" se dočkal velmi pěkného přearanžování a patřil k nejlepším položkám představení. Jenže čím novější písně Alanis prezentovala, tím vlažnější atmosféra vládla.

Nepovedlo se vytvořit souznění mezi pódiem a publikem. Alanis si snad v úvodu vyšlapala cestičku, když monotónním krokem přecházela z jedné strany pódia na druhou a na předscénu vyšla jen jednou. Kapela měla sice perfektní zvuk (výborná byla intra písniček a nové aranže některých hitů), ale působila jako kolektiv chladných najatých profíků, který si odvedl práci a bez větších okolků se přesunul na další štaci.

Zpěvačka působila velmi ospale a její zpěv byl až příliš často odvátý vítkovickým větrem někam do nebes. Měla velkou smůlu, že nastoupila jen hodinu po Zaz - a to srovnání bylo místy zdrcující (a to mi ještě hlavou občas probleskla vzpomínka na čtyři dny starý fantastický zážitek se Springsteenem v Edenu). Čím tvrději Alanis s kapelou hrála, tím to bylo lepší - když Morisetka hrábla do strun, začala pohazovat svými dlouhými vlasy a aspoň na chvíli se do toho pořádně opřela. Velmi dobře takto vynikla píseň "Citizen Of The Planet" z poslední řadové desky "Flavors Of Entanglement".

Dojem z rozpačitého vystoupení trochu vylepšil závěr v podobě famózní balady "Uninvited" a poslední "Thank You". Pak umělkyně prchla z pódia, muzikanti si sbalili fidlátka a bylo po všem. Nechci Alanis křivdit, třeba byla nějak indisponována nebo jí před koncertem Zlata servírovala vepřo zelo se šesti knedlama. Přesto se bohužel zařadila do historické minigalerie festivalových zklamání po bok Gipsy Kings a Cranberries. Ale na tu její novou desku se stejně těším. Snad ta očekávání nebudou nenaplněna jako 14. července pod zamračenou ostravskou oblohou.

Pokud by vás zajímalo, jaký byl set Animal Collective, máte možnost v samostatném reportu Radka Londina.