Dosud nepolíbeným stačilo pouze čekat, čím dalším tyto Hořící rty z Oklahomy překvapí, protože už intro, kdy celá kapela vstoupila na pódium skrze barevně pulzující dívčí lůno, navnadilo na bláznivou jízdu plnou barevné šedesátkové symboliky, kdy ještě hesla jako sex, drogy a rock'n'roll nebyla vyprázdněnými pojmy v showbyznysovém marketingu. Originální spojení sentimentu, melancholie a extatické energie je pro partu kolem kudrnatého excentrika Wayna Cooneyho naprosto klíčové, v Ostravě však měl převahu spíše výlet introspektivní částí jeho mysli.

V kotli před pódiem se shromáždila velká část polských fanoušků, které si Flaming Lips získali před dvěma lety při vystoupení na Off Festivalu v nedalekých Katowicích. V začátku museli být maximálně spokojení. Wayne se hned v úvodu vydal v průhledné kouli nad jejich hlavy, obklopen desítkami výbuchů konfet, dýmu a obřích poskakujících barevných míčů. Na každou stranu pódia navíc nacupitaly dvě třídy místních dívek v lascivních školních uniformách, které jitřily atmosféru na pódiu po celou show a povzbuzovaly publikum. Hned ve druhé skladbě "The Yeah Yeah Yeah Song (With All Your Power)", to vypadalo, že tady máme party století.

Jenže to bychom zapomněli, že Flaming Lips milují šedesátkový folk a Pink Floyd - následující půlhodinu nám to chtěli ukázat. Na rozdíl od precizně vypiplaných studiových nahrávek naživo zněli v některých pasážích dost nespojitě a chudě, čemuž nepomohly ani celkem dlouhé proluky mezi písničkami, kdy po pódiu běhali technici a chystali další vizuální vábničky. Z nich byly nejvýraznější komiksově obří ruce, jež si Wayne navlékl a pouštěl laserové paprsky do davu. Bohužel si člověk nesměl vzpomenout, že na některých předchozích show při tom ještě seděl na zádech medvěda, obklopen celou zoo šílených zvířátek a bizarních postaviček, které sehrávaly na pódiu malé příběhy. Tento element v Ostravě chyběl, a střední část tak stála hlavně na obří půlkruhové projekci uprostřed pódia, kde se to hemžilo kyselinovými barevnými vzory a mladistvými ženskými křivkami.

Klidnější pasáž vrcholila v "Ego Trippin At Gates Of Hell", kdy vstoupila do hry minikamera, nasazená na zpěvákově mikrofonním stojanu. Ta zprostředkovala skrze plátno velice blízký pohled na Cooneyovu tvář a tento zajímavý efekt dodával písním hodně intimní ráz, napojující se na emotivní složku písní. V kontrastu s tím si dvě skupinky školaček po stranách nevěděly s folkovou situací moc rady, což byl ve výsledku vlastně hodně vtipný a přirozený prvek celé show.

Wayne nezapomněl pochválit impozantní industriální panorama, které se mu z hlavního pódia naskýtalo, a podotkl, že s takto zajímavým novým areálem se Colours mohou stát: "the best and biggest fucking festival in this part of the world!". Svůj vděk, že mohou být Flaming Lips u toho, pak vyjádřili v závěru setu a během přídavku, které opět nabídly větší porci dynamiky a střídání klidu s euforií. Nejdříve to byla psychedelická poselství "What Is The Light?" a "The Observer", kdy se na plátně navíc zjevovala slova písně, v přídavku pak magickými syntezátorovými plochami ozvláštněná "Ashes In The Air", která je na desce duetem s písničkářem Bon Iverem. Nádhernou tečkou, která zahladila rozpačité momenty, byla skvostná balada "Do You Realize?". Tolik barev ještě pódium Colours nezažilo...