Byl to večer milý, tichý, krásný, skromný, stejně jako slečny z dua Tara Fuki. O společném projektu dvou violončelistek Andrey Konstankiewitz a Doroty Blahutové jsme se poprvé mohli doslechnout loni v listopadu v rámci jejich premiérového vystoupení na Alternativě. Od té doby byly k vidění snad na všech - nejen alternativně zaměřených - festivalech, do povědomí se mohly včlenit i dík občasným zmínkám v médiích. Dříve než uplynul rok, světlo světa spatřilo první CD Tara Fuki "Piosenki do snu" a úterní večer v plně obsazeném Paláci Akropolis patřil jeho křtu.

Program byl nad očekávání pestrý, během koncertu Tara Fuki se na pódiu vystřídalo sedm muzikantů, což je samo o sobě, pro diváky zvyklé na komorní aranže dvou violončel, zážitek. Jmenovatele společného všem hostům nebylo těžké dohledat, "brněnská" alternativní scéna se ke svému novému přírůstku chovala s úctou a vlídně. Bylo to pozorovatelné jak v kytarově rytmických příspěvcích dvojice Ostřanský-Koudelka (společně známe např. z BOO), tak decentního kytarového doprovodu Martina Alacama (Metamorphosis), nakonec i ve výtečné pianové aranži "Piosenky" nikdy nikde (alespoň toho večera) více nespatřeného tajemného pianisty. Minimálně těm z nás, kteří Tara Fuki viděli už nespočetněkrát a na křest nešli s očekáváním nového a nezažitého, udělaly přearanžované verze skladeb velkou radost. Aniž by se ztratily základní poznávací znamení písní - polské texty, křehkost, napětí, instrumentální nadhled, prožívaná atmosféra - dodali hosté na celkové pestrosti, místy i na intenzitě výrazu. Za zmínku jistě stojí fakt, že zmiňovaní hosté se na nahrávání CD nepodíleli, program s nimi byl nacvičen jen pro příležitost křtícího koncertu.

Příjemnou vsuvkou do zasněné a melancholické atmosféry večera bylo samostatné vystoupení, resp. pád odkudsi z hnízda her, křtitele desky, Petra Nikla. Jeho šílené, bezprostřední, perverzní, milé i trapné hudebně-scénické výjevy byly, možná i díky své krátkosti, osvěžující a odbourávající. Přibližných patnáct minut, po kterých opět ve svém skafandru, s vytaženým rybářským prutem na zádech a citerou odlétl, bylo pro jeho výstup a akt křtu ideální.

Poté, co dámy přehrály komplet repertoár z aktuálního CD, nebyly do šaten vpuštěny zadarmo, došel čas i na tradičně koncertního, jinde zatím nezaznamenaného, "Bregoviče". Zakončující desátá jakoby pro protagonistky byla úlevou, z pódia utekly daleko před limitem s ruměncem ve tváři jak po první puse z parku před školou... A měly recht, ve foyer na ně čekala fronta natěšených chlapů s připraveným CD k podepsání. O budoucí popularitu Tara Fuki se rozhodně bát nemusíme a co víc, můžeme si být jisti, že větší slávu budou vstřebávat s kulturou a grácií.

Tara Fuki, Palác Akropolis, Praha, 30.10.2001