Pět litrů Kofoly, osm litrů piva, sedm litrů vody, vypotřebované balení opalovacího krému a ruka unavená od neustálého mávání čímkoli, co se dalo použít jako vějíř - tak by se dal nadneseně popsat účet pátečního dne na trenčínském letišti. Těžko si vzpomenout, kdy naposledy - v čistém festivalovém času - nebyly na Pohodě tropy - bude to rozhodně více než týden - snad až k bouři, která smutným způsobem před třemi lety festival ukončila. V pátek už se letos hromy a blesky festivalu nevyhnuly, ale vedly jen k mírnému posunu v programu.

První zářez do pátečního festivalového prime-time si připsal Aloe Blacc se svojí soul music. Všechno bylo, jak má být - basa kroutila tělem, dechová sekce groovovala a Aloe prožíval každý protažený tón. Navíc hojně komunikoval s publikem a vytvořil fajn atmosféru. Po svižnějších i politicky laděných kusech v začátku (třeba "Hey Brother") tak dav vzal bezproblémově i intimněji laděnou prostřední část programu, kde vynikala "You Make Me Smile", kterou si zazpívali všichni společně. Tu už však na pozadí doprovázely blesky a začínal se zvedat vítr. Když spustil svůj největší hit "I Need A Dollar", mohl ho přejmenovat spíše na "I Need A Shelter", protože už se většina lidí běžela někam schovat. Následující více než půlhodina patřila přírodě - kromě několika povalených kupolí ve stanovém městečku však nedošlo k žádným vážnějším komplikacím. Musel se však posunout program a z toho důvodu se bohužel po zbytek noci částečně překrývala vystoupení na hlavních pódiích.

Původně plánovaný Yann Tiersen si musel počkat do tří hodin po půlnoci, aby s relativně minimálním zpožděním nastoupili na hlavní stage britští zasnění indie popaři Elbow. Předvedli moc zajímavý set, který si však úplně nesedl s ještě rozjitřenou náladou po bouřce, kdy si ani nebylo možné posedat v okolí pódia. Frontman Guy Garvey se snažil maximálně rozehřát publikum. Set načali tradičně křehkou záležitostí "The Birds", z jejich aktuální a trochu neprávem přehlížené desky "Build a Rocket, Boys!". Poprvé se prořídlé publikum chytlo až na starší a hybnější "Leaders Of The Free World" a chorálovou "Gronds For Divorce". Téměř v každé pauze se Guy ptal: "Are you still alright?", jako by prahl po větší zpětné odezvě. Emocionálním vrcholem jejich setu byla vzletná "Lippy Kids". Ačkoli v ní odpočívalo doprovodné smyčcové trio a nemohl ji podpořit mužský sbor tak jako na desce, ukázala to nejlepší ze symfonického přístupu k melodiím, v němž jsou Elbow takřka nedostižní. V praxi ukazují klidnou sílu, která se však v okolnostmi zkráceném vystoupení nestihla zcela rozvinout. Tiché pasáže v závěru navíc dost rušily basy z vedlejší tanečního stanu, který se zřejmě držel původního časového plánu.

V poklidnějším a zasněnějším duchu se pokračovalo i na Orange Stage, kde mezitím svůj set načala Natasha Khan s kapelou, neboli Bat For Lashes. Její kouzlo působilo naplno, ať už zpívala, sedla si za klávesy nebo tančila - třeba při orientální novince "Oh Yeah" z chystané desky "The Haunted Man". Z ní zaujala ještě další čerstvá záležitost, pro změnu balada "Marilyn", jejíž linka "you're more than a superstar" zůstala v hlavě ještě dlouho po odeznění. Novinky se mezi prověřenými záležitostmi vůbec neztratily. Natasha je víla, která rozumí jemnému předivu noci jako málokdo jiný.

Do párty reality však rychle vrátili Kasabian. Byla to přesně taková rocková blbost, jaká se dala očekávat. Kapela, jejíž smysl je hlavně v živých vystoupeních (přes pomoc věhlasných producentů ještě nenahráli opravdu dobrou desku), to s davem umí. Že to jsou všechno většinou dost neuměle vykradené riffy jejich britských předchůdců, ve festivalovém kotli nikdo neřeší... a že to byl KOTEL! Povedla se "Underdog", kdy se alespoň nepodobali kříženci Oasis s AC/DC... Pak se postupně přidáváním elektroniky blížili svým vzorům z madchesterské taneční kytarové vlny, samozřejmě v patřičně rude verzi. Během "Vlad The Impaler" občas až nebezpečně připomínali Scooter, navrch přidali samoúčelné citace z rapových klasik. Chemie mezi Tomem Meighanem a Sergio Pizzornem ale fungovala - šikovně rozvrstvená "LSF" je mi svědkem. Jen si člověk nesměl vzpomenout na Pulp z minulého ročníku, jejichž taneční nápěvy měly stokrát větší přesah a osobitost. Ale to je jako porovnávat pivo s vínem.

White Lies už po solidním debutu působili naživo jak vykastrovaní a moc se toho od té doby nezměnilo. Kde Kasabian alespoň energicky zlobili, tam oni hráli uhlazené emoce pro taťky a mamky. Nezbylo, než vyzkoušet návrat klasiků devadesátkové elektroniky Orbital. Jejich aktuální comebacková deska "Wonky" je chválená ze všech stran, a když ji i hipstersky laděný magazín Pitchfork dal lichotivou známku 7.5, bylo to jakýmsi potvrzením, že vnímání elektroniky retro optikou už se stává běžným přístupem. Ačkoli se bratři Hartnollové poučili z novějších trendů a přizvali vokalisty z mladší generace, stále stavějí na svých typických propletencích syntezátorů a acid rytmů, bez výrazného sonického rozšíření. Stejně tomu bylo i v nabouchaném stanu Dome, kde tančili jak pamětníci taneční horečky devadesátých let, tak i ti, kteří se v té době ještě hráli na pískovišti. Typicky olampené siluety obou pánů, starobylé vizualizace, kontinulální mix smyček a beatů... a všechny polohy, pro které Orbital vstoupili do zlatého fondu elektroniky. Když zaznělo první arpeggio z nádherně vystavěné rave balady "Belfast", běhal mráz po zádech stejně jako tehdy v roce 1991.

Taky mimo hlavní časy a pódia se na Pohodě hrála zajímavá muzika. Více přineseme v celkovém shrnutí festivalu.