Když jeden z organizátorů přerušil v půlce písničky vystoupení The Kooks s oznámením "Žene se sem strašnej mordor, schovejte se," bylo už pět minut po dvanácté. Areálem už v tu chvíli lomcovaly silné poryvy větru, jež odnášely první plachty, a černá obloha se právě chystala spadnout. Před hlavní stagí pochopitelně vypukla panika. Všichni se snažili prodrat dvěma ne příliš širokými koridory na hlavní areálovou tepnu. Tam už létaly části konstrukce stanů, prodejcům padaly stojany s oblečením a dalším zbožím. Pořadatelé směrovali návštěvníky jednak do krytých a bezpečných hangárů nebo ven z areálu na otevřená prostranství, kde nehrozilo akutní nebezpečí. Ani venku však nebylo příliš bezpečno. Silou větru popadaly ploty mezi stanovým městečkem a silnicí (autor tohoto článku viděl, jak se jedna z konstrukcí skácela na mladou dívku), vzduchem poletovaly ulámané větve stromů.

Pořadatelé o této bouřce věděli předem, avšak poslední informace od meteorologů těsně před propuknutím (údajně deset minut předem) zněly, že bouřka areál mine. Neminula. Těžko odhadovat, jestli se skutečně natolik spoléhali na meteorologické zdroje, či celou situaci podcenili, špatně vyhodnotili nebo jen zariskovali. V krajním případě totiž mohli celý areál ještě před udeřením živlu preventivně evakuovat (stejně jako to udělali následující den). Takto zásadní (ne)rozhodnutí však nelze pořadatelům až tolik vyčítat, jelikož by na druhé straně přineslo nemalé problémy s další organizací programu a v případě planého poplachu by jistě vyvolalo značnou nevoli velké části návštěvníků.

I když přijmeme oficiální stanovisko: "Bohužel silný vítr a reakce dvou srazivších se bouřkových mračen nám nedaly možnost reagovat dříve, než vypuklo, co vypuklo," přesto mělo počáteční řešení celé nouzové situace vypadat jinak. Organizátoři mohli (a měli!) s blížící se bouřkou o vývoji celé situaci alespoň rámcově informovat prostřednictvím velkoplošných obrazovek u hlavních pódií (jak je to zcela běžné za našimi hranicemi), čímž by lidé - podle svého uvážení - měli dost času opustit areál a upevnit stany, případně zůstat uvnitř a vyčkat na další informace. O nepřipravenosti na podobnou nouzovou situaci hovoří i zmíněné vyjádření o Mordoru, jež mělo do profesionality skutečně daleko. Kam se mají lidé schovat a kam ne, zda mají opustit areál, či nikoliv a jaký bude další postup; nic z toho od pořadatele v této kritické chvíli nezaznělo a naopak se zdálo, že levá organizátorova ruka neví, co dělá pravá. Ano, po bitvě je každý generál, přesto ale tvrdím, že přinejmenším tento krizový plán měl být připravený předem (tím spíš, že špatné počasí je v tomto období a na tomto místě standardem a že tragédie z Pohody je stále dobře v paměti).

Ve sledu kritických okamžiků, jichž si letos organizátoři Rock For People vybrali přinejmenším na pět let dopředu, však šlo v podstatě o jediné zaváhání. Samotné řešení nastalé situace a bezpečnostní manévry probíhaly vzhledem k daným možnostem velmi dobře. Šíření informací se omezilo prakticky jen na sociální sítě, na druhou stranu dejme za pravdu pořadatelům, aneb Jak efektivně informovat třicet tisíc roztroušených, vystrašených a zmatených lidí? Jednotlivé dílčí body a informace se sice rychle měnily (bude se ještě hrát? - nebude se hrát?), avšak z celého procesu byla znát enormní snaha co nejrychleji a nejpřesněji informovat návštěvníky, minimalizovat všechny následky, odstranit škody a pokračovat v programu.

Pořadatelé navíc zasluhují absolutní respekt za zorganizování alternativního vystoupení Skrillexe v náhradním programu. Pravda, informační tok opět nebyl zcela ideální, na druhou stranu se vše zařizovalo operativně v rychlém sledu a vzhledem k aktuální situaci pořadatelé nemohli udělat víc. Mezi dvěma variantami: 1) poslat Skrillexe domů, nebo 2) nechat jej hrát aspoň pro někoho i za cenu, že ti ostatní budou prskat, zkrátka správně zvítězila druhá varianta (ostatně, třicet tisíc lidí by se do stanu pro pět tisíc stejně nenamačkalo). O samotném vystoupení si přečtěte v našem samostatném článku.

Situaci neoplakali jen fanoušci Skrillexe, kteří o jeho narychlo domluveném vystoupení nevěděli, či se na něj nevešli, ale především příznivci hlavního headlinera dne a vlastně i celého festivalu Faith No More (z oficiálních zdrojů: "Faith No More bohužel nemohli vyjít vstříc žádným posunem, neboť jejich harmonogram nedovolil odložit odjezd do Francie na další vystoupení.") a elektro veteránů Orbital, jejichž vystoupení byly vzhledem ke stavu hlavních pódií (utopenou) utopií. Stejně tak nezahráli ani klasici hardcore-punku Refused, jimž nejprve nestihl včas přiletět bubeník, a poté, co jim byl hrací čas posunut, se po po bouři nemohli dostat do areálu.

I tak se toho druhý oficiální den dělo na hlavních stageích i mimo ně mnoho zajímavého. Tak třeba The Computers. Tihle chlápci nedávno na jednom evropském festivalu, vystupujíc brzy odpoledne asi pro osmnáct a půl lidí, nadneseně prohlásili, že jednou se tam vrátí jako headlineři. Na hlavní stagi hradeckého letiště sice nic podobného nezaznělo, ale vlastně ani nemuselo. Na čtveřici bylo totiž od první chvíle znát, že svoje rock'n'rollové řemeslo berou po čertech vážně. Outfity bílé tak, že by i Ariel záviděl, byly během chvíle durch, a když si zpěvák zrovna nedráždil mikrofonem mandle (doslova), seskočil z pódia do mezi lidi, vytvořil si pěšinku až ke zvukaři a následně si v kotli zařádil spolu s ostatními.

Je krásná, milá a rozpustile přirozená. Jmenuje se Selah Sue, její autobus má belgickou poznávací značku, a když tahle mladá hvězdička spustí, tají ledy. V projevu má feeling černošké hudby (vsadím boty, že byste na první poslech nevěřili, že Selah je běloška), trochu reggae, náznaky rapu a hlavně neuvěřitelnou dávku charisma a sex-appealu. Nadchla hlasem, jenž by jí mohla leckterá slavnější kolegyně závidět, nadchla drobnými improvizacemi a pestrou směsí stylů, nadchla roztomilou drzostí (to když si na moment rodným jazykem pokecala s belgickými kamarády v davu), nadchli i její doprovodní muzikanti. Na pódium si to nakráčela v obyčejném kostýmku, jako kdyby se právě vrátila z procházky se psem, a během nenápadné "Just Because I Do", jež zněla spíš jako intro, se v publiku teprve vyčkávalo, co pohledná zpěvačka předvede. Avšak hned s prvními tóny pecky "This World" bylo okamžitě jasné, kdo že je tu královnou plesu festivalu. Tedy hned po rock'n'roll queen Charlotte z The Subways, ovšem.

Neschnoucí rozlehlé kaluže a bahenní plácky vzali za své hned během následujícího setu Flogging Molly. Zatímco vedle z Red Bull Tourbusu hráli Gang Ala Basta převážně sedícím divákům, početná americká partička vlila publiku energii do žil. Většina osazenstva před pódiem dala přednost suchému poskakování, avšak našlo se i dost jedinců, kteří si tuhle americkou folk-punkovou formaci užili na vepříka v bahně. Dubliňan Dave Kong, jak je jeho dobrým zvykem, neopomněl vyzdvihnout svoji rodnou zemi a s dalšími šesti muzikanty prali do publika jednu skočnou vypalovačku za druhou, jako kdyby tušili, že jejich set je toho dne posledním plnohodnotným vystoupením vůbec...

The Kooks toho stihli docela dost, vlastně skoro všechno. Zahráli několik hitů napříč všemi třemi deskami a stejně jako mnoho interpretů před nimi (a stejně jako to udělá mnoho interpretů v dalších letech), pozdravili guys on the hill, tedy dva vyvýšené pahorky obsypané lidmi. Mimochodem, neoriginálnější zdravici stále drží zpěvák NOFX, jenž před dvěma lety bez okolků zahlásil "Fuck you people on the hill!". The Kooks nechali v Hradci - stejně jako minule - skvělý dojem a i v lehce zkráceném setu potěšili příznivce indie scény stejně jako o den dříve Two Door Cinema Club. Doufejme jen, že když kapelu vyhnal blížící se Mordor v půlce písničce z pódia, stihli se včas schovat. Mnozí totiž takové štěstí neměli. To už je ale jiná pohádka.