Zatímco na předchozím albu se islandští snílci Sigur Rós snažili oslovit co nejvíce posluchačů a přišli s nejpřístupnější nahrávkou ve své kariéře, novinka "Valtari" je pravým opakem. V jejich diskografii bude patřit k těm nejklidnějším a nejspíš ne k těm nejoblíbenějším. Přesto stojí za poslech.
Stejně jako
Björk žijí islandští
Sigur Rós ve svém podivném světě (včetně vlastního jazyka), který se nachází kdesi hodně daleko a člověk musí ujít dlouhou cestu, aby do něj trefil. V případě zmíněné umělkyně jde ale o záměrnou nepřístupnost, zatímco u kapely o krásno, které stojí za to objevovat. Navíc poslední nahrávky jako by vycházely posluchačům vstříc a podávaly mu na jeho cestě pomocnou ruku. Jen si vzpomeňte na čtyři roky staré (no jo, letí to) hravé album "Með suð í eyrum við spilum endalaust" nebo na sólovou popinu frontmana Jónsiho "Go" (jehož hudba jako by vypadla s Disneyho filmu) - Islanďané se díky nim přiblížili mainstreamu. Kdo čekal, že v podobném duchu bude i dlouho očekávaná novinka, je vedle jak ta islandská jedle.
Jestli "Valtari" něco připomene, tak tři roky starou desku "Riceboy Sleeps" natočenou
Jónsim společně s jeho přítelem Alexem Somersem. Ta sama o sobě nebyla ničím víc než jen průměrnou ambientní nahrávkou, ale cestou ambientní, minimalistické hudby se Jónsi vydává i na šestém studiovém albu domovské kapely. Naštěstí novinka postrádá prázdnotu
rýžového chlapce, ale ve srovnání s předchozí tvorbou ji bohužel těžko můžeme zařadit k tomu nejlepšímu. "Valtari" není špatné, ale...
Osm skladeb, které na něm najdeme, jsou z velké části přepracované dříve nevydané kompozice. V roce 2010 měla čtyřka muzikantů údajně natočenou většinu nového alba, ale nebyla spokojena s výsledkem, a tak se rozhodla začít znovu. Částečně zde najdeme i ozvěny a střípky ze zrušeného projektu - album mělo být celé natočené s pěveckým sborem. Co zde naopak najdeme minimálně, jsou bicí nástroje a
Jónsiho typické vokály. Ty se po páté skladbě vytratí úplně, snad aby vynikla instrumentální složka. Texty jsou opět v islandštině (vymyšlený jazyk vonlenska tentokrát nedostal žádný prostor) a i nadále jsou opředeny mystikou a tajemstvím (pokud si dáte tu práci s překladem, stejně nebudete nijak moudřejší).
Hudebně je tedy "Valtari" (v překladu parní válec) nepřístupnější a asi nesedne úplně každému. Ano, ona krása, která prostupuje vším, na co tihle muzikanti sáhnou, je přítomná, ale pouze výjimečně se promění v něco víc než jen v příjemný atmosférický severský vánek. K těm opravdu výrazným místům patří dvojce skladeb "Varúð" a "Rembihnútur". V nich vystoupí duch starých nahrávek a fanouškovi opět dojde, proč se vlastně do hudby
Sigur Rós zamiloval. Jsou to ty bicí připomínající bušení srdce, sborové zpěvy a kytary a smyčce, které rostou a potkávají se v mohutné zvukové stěně ve "Varúð". Skladbě "Rembihnútur" pak vévodí mírně zastřený Jónsiho hlas s industriálním rytmem a je jednou z nejméně typických skladeb. Pokud by se následný vývoj ubíral podobným směrem, máme se ještě na co těšit.
Zbytek desky si plyne v klidných ambientních vodách, a když zavřete oči, bude vám evokovat severskou přírodu stejně jako všechny předchozí počiny Sigur Rós. Škoda že se vytratila gradace, s jakou byli schopní post-rockově budovat atmosféru (viz "Míláno" na albu "Takk..."). Na "Valtari" pouze rozehrávají svou oblíbenou hru na emoce, která sice baví, ale už tolik nefascinuje.