Kolik jste si dnes přivezl bubnů?

Přijel jsem malým autem, takže jsem jich nemohl vzít tolik, kolik bych chtěl. Dnes jich mám (v duchu počítá) jen sedm. Jeden je zvlášť, mimo bicí soupravu, je to takový malý šamanský bubínek, který používám na začátku koncertu.

Vaše koncerty jsou vlastně sóla na bicí. Jak vás napadlo přibrat Víta Krause s jeho projekcemi?

Videoprojekce jsou dnes už naprosto běžnou součástí koncertů, důležitou roli ale jistě sehrál fakt, že Vítek je můj kamarád a že jsem jeho práci znal ze školy, kde jsem učil a on tam studoval. Je to člověk mně velmi blízký, proto jsme spolu vytvořili práci na téma koncertu a videa. Občas spolu bojujeme, ty obrazce jsou abstraktní, ale Vít je i takový Monty Python. Mně jde o to, aby posluchači nemysleli, on je k tomu vybízí. Klasické nedorozumění.

Pravda, chvílemi váš koncert připomíná téměř až šamanský rituál.

To je dáno asi tím, že nefunguji žánrově. Mně vlastně stačí zvuk. Moje současná tvorba skutečně nemá kořeny v nějaké alternativní kapele, spíš v etnické hudbě. Ale zase ne world music, která míchá popěvky ze všech koutů světa, mám rád spíš přírodní, živočišný přístup k hudbě. Snažím se dojít až na její začátek, k základům.

Když máte sólový koncert, jde čistě o improvizaci?

Teď už ne, ze začátku to tak bylo, ale postupem času se nám ustálila podoba představení, která zůstává víceméně stálá. Mám samozřejmě napsané kompozice a musím říct, že bohužel nejsem často schopen na pódiu reagovat na to, co Vít na plátno pouští. A to z toho prostého důvodu, že na něho nevidím, je natažené za mými zády. Dřív jsme zkoušeli různé experimenty, dokonce jsem si před sebe dával zrcadlo. Ty Vítovy obrazce mě inspirují, a když jsem na ně mohl reagovat, byl večer interaktivnější. Z toho jsme ale časem ustoupili a dnes je interakce na našich koncertech výhradně věcí Vítka Krause. Já zase vím, že pozornost diváků je zaměstnána i obrazem a mohu více experimentovat s časem.

Vůbec netušíte, co vám za zády na plátno pouští?

Někdy ne, i když některé obrazové smyčky jsme pracně a dlouho vybírali společně. Část z toho je už stálá, ale Vítek stále zkoumá nějaké efekty. Mohl bych si koncerty nahrávat a posléze je celé analyzovat, ale to se mi nějak nechce, znovu se k tomu vracet. Raději vždycky věřím, že se to povedlo a příště bude vystoupení zase lepší. Pomalu spějeme ke změně konceptu.

Lze stále říci, že každý váš koncert je unikát?

S jistou nadsázkou ano. Moje hudba se mění podle místa, kde se koncert odehrává. Určitě je velmi závislá na akustice, ta je pro mě velice důležitá. A také svoji roli hraje energie lidí, kteří na koncert přijdou, snažím se reagovat i na ně. V temnějším rockovějším klubu je moje muzika industriálnější a více groovy, v galerii si zase hraju víc s tichem, což v klubu není možné. Ale není to otázka nějaké racionality, vlastně reaguju jako takové zvířátko. Kam mě to místo pustí, tam zkusím zajít.

S akustikou jste taky experimentoval, které místo vás pro koncert nejvíc fascinovalo?

Zjistil jsem, že na kokrétním místě na vás vždycky útočí několik podnětů. Kromě akustiky a světla je to i teplota - jestli je vám tam teplo nebo zima. Určitě z tohoto pohledu byly zajímavé české a moravské jeskyně. Tam je vlhko a většinou chladno, takže hovořit o koncertu v jeskyni jako o krásném zážitku je vlastně nepatřičné. Kupříkladu jednou na Býčí skále se uprostřed koncertu spustil ze stropu jeskyně déšť. Pršelo přes tři dny, řekli mi potom jeskyňáři na vysvětlenou. A tři dny trvá, než voda prosákne těmi horninami. Bubny plavaly. Nicméně ta místa jsou silná a rituální, to ano. Ale jestli se ptáte na místo nejkrásnější, tak to je určitě Kaple sv. Bernarda v Klášteře Plasy, tam jsem si zahrál v rámci natáčení alba "Souhvězdí Santini". Objeli jsme tehdy s Václavem Cílkem asi šestnáct kostelů a klášterů z těch, co u nás Santini postavil. Potom se mi hrálo kupodivu dobře i tady v Praze v Rudolfinu, tam je dozvuk asi dvanáct sekund. Těch krásných míst je hodně. Obecně mám rád spíš znělejší prostory.

Máte nějaké vysněné místo, kde byste si zabubnoval rád třeba i jenom pro sebe?

Když to řeknu, tak se to splní, na to pozor. Určitě by mě lákala Guggenheimova galerie v New Yorku a to její spirálovité uspořádání. Navíc ta vybraná společnost. Nejde ale jen o mě, důležité je hledat místa, která jsou zajímavá i pro posluchače. Z té pozice uvažuji, když místa vybírám. V galerii, muzeu, kostele, synagoze nebo jeskyni většinou lidi bubnovat nikoho ještě neslyšeli. Tím pádem to v jejich hlavách pak způsobuje takový vír. V kostele například slyšíte vždycky spíš táhlé zvuky, a když tam pak zazní bubny, je to šok. Navíc bubny mají tu vlastnost, že fungují v rázech a mají velký frekvenční rozsah. Lidský hlas, housle nebo piano, to je proti tomu nic. Bicí souprava má dokonce ještě vyšší frekvence než kostelní varhany a já vytvářím kompozice v závislosti na tom, jak mi prostor ty zvuky a tóny vrací. Často se jedná o akordické hraní.

Jak vypadá vaše zkušebna? Zkoušíte vůbec ještě?

Zkouším. Ve zkušebně mám akustické bubny a doma elektrické. V průměru trávím za bubny tak hodinu denně. Moje zkušebna není nijak zvláštní, něco jako ateliér, pět minut od domu.

Skládáte i na počítači? Spousta muzikantů se tomu brání.

Pracuji s počítačem už téměř patnáct let. Když dneska chcete dělat hudbu komplexněji, neubráníte se tomu. Byl jsem kdysi velký příznivec kapely Kraftwerk v dobách, kdy spoustě lidí zněla ještě jako hudba z Marsu. Takže já nemám s počítačem při komponování nebo práci s muzikou problém. Je to celkem malá investice a umožňuje být nezávislý. Bohužel jsem ale začínal v době, kdy počítače byly na úrovni levného smartphone a čas strávený starostí o systém byl neúnosný.

Napadlo mě, že jste takový Jiří Stivín mezi bubeníky. Také experimentujete s nástroji a ve tvorbě jste se dotkl snad každého hudebního žánru.

To ano, ale nemyslím si, že jsem jako Stivín. Je to dané už samotnými bubny, které jsou především doprovodný nástroj. Jsem spíš takový dobrý doprovazeč, proto jsem také prošel tolika hudebními projekty a kapelami. Bubeníci jsou prostě cvičení na to, aby doprovázeli, nejsem výjimka.

Jenže vy vystupujete se sólovým projektem.

To je právě to úskalí (směje se), člověk je pak rozpolcený a neví, jestli je ještě ten doprovazeč, nebo už se stal uzurpátorem.

Který hudební žánr vás nejvíc táhne? Dělal jste rock, alternativu, jazz, scénickou i vážnou hudbu, dokonce i world music. Který styl pro vás představuje největší výzvu?

Mám velmi rád severskou vážnou hudbu, minimalismus, zvukové kompozice. Vážná hudba vůbec je skvělá, protože její poslech je velké dobrodružství a umí využít všechny posluchačovy smysly. Což si myslím, že bigbeat v sobě už dávno nemá, tudíž už mě osobně tolik neláká. Třeba se bigbeat hodí k tomu mému nástroji, ale já mám už dnes raději dobrodružství, hudební příběh, který můžu zprostředkovat lidem. A zase - to můžu jedině, když hraju sám. Ve skupině to jde samozřejmě také, ale to musí už být hodně dobrá skupina.

A stal byste se znovu doprovazečem. Je pro vás sólové hraní nejvyšší muzikantskou metou?

Zvykám si na to (směje se). Samozřejmě, že je pro mě takzvaně nejvíc, když si můžu něco sám složit, a pak s tím koncertovat. Na druhou stranu to má i spousty negativ, lidi mě třeba vidí jako osamělého hráče, což nepůsobí vždycky nejlépe. Když jsou na pódiu dva, už si spolu můžou hrát a komunikovat, kdežto ta samota s vámi nějakým způsobem zůstává a taky hraje na koncertech svoji roli. První sólový koncert jsem odehrál někdy v roce 1993 v Ženevě, takže jsem si opravdu už celkem zvykl. Že bych to ale chtěl dělat výhradně a pořád, to opravdu ne. V tomto směru to moje meta není. Sice nějak podvědomě inklinuji spíše ke komorním projektům, ale kupříkladu Slet Bubeníků je zase pravý opak.

Řekl jste, že hudba není konstrukce, ale záležitost citu. Píšete si noty?

Píšu si noty, protože dobře fungují v čase. Notový zápis navíc dobře tříbí paměť. Nápady si zapisuji nebo i nahrávám, což je snažší. Raději ale jsem, když je pak vidím napsané na papíře. Myšlenkově se pořád posouvám dál a v těch zápisech často zpětně objevím zajímavé momenty.

Další váš výrok: "Řemeslo by se nemělo vyvyšovat nad umění."

No jo, ale pozor, abyste to nepochopila jinak, než jsem to myslel. Cením velmi vysoko, když někdo umí svoje řemeslo. Nedal bych ale třeba za chleba od skvělého pekaře milion jako stojí ceněné obrazy, takže odsud potud. Ale hra na nástroj je do určité míry řemeslo, tak to je a bude. Stejně jako je to u malířství nebo herectví. Umění je od slova umět, míti znalost, um. Docela paradoxní je, že různé umělecké obory to mají nastaveno jinak a školy, které tyto obory učí, taktéž. V zásadě ale, když někdo nemá řemeslné základy, může to sice nějakou dobu fungovat, ale přijde třeba nějaká změna a všechno je najednou pryč. Řemeslné základy vás takového konce mohou uchránit. Žádný popis však není univerzální.

Hledal jste prostřednictvím muziky vnitřní klid. Už jste ho našel?

Myslím, že občas ano. Jsou lidi, kteří mě dokáží dostat nečekaně mimo - třeba moje matka - ale jinak myslím, že už to mám, nebo alespoň vím, kde hledat.

Vidíte na české hudební scéně nějaké svého následovníka?

Mezi mladými bubeníky je spousta šikovných kluků, ale žijí už v jiném světě než já. Internet to všechno ještě víc posunul, dneska vidíte pětiletého Číňánka, jak řeže do bubnů, jako by mu bylo bezmála dvacet. Oni mají jinou školu, takže ani nečekám, že se někdo z nich vydá stejnou cestou jako já a že bude tvořit ten výlučný a introvertní svět. Občas slyším v mainstreamu nějakého bubeníka, kterého bych si rád pořádně poslechl, ale vlastně neposlechnu, protože hraje v mainstreamu a tam jim ta funkce doprovazeče a žánrové bezchybnosti stačí. Je to tak prostě nastavené.

Pořád máte pocit, že český mainstream je zaprodaný?

Český mainstream je naprosto příšerný, alespoň to, co slyším v rádiích. Můžu to srovnat s Evropou. Když si člověk naladí šest nejposlouchanějších stanic, zaslechne i jazz nebo hip hop. U nás se hraje opravdu hudba stará třicet, čtyřicet let. Nerozumím tomu, nechápu proč, když na festivalech pak slyšíte kapely, které jsou fajn a lidi je mají rádi. A vlastně vůbec nechápu, jak my muzikanti v tom můžeme přežívat a žít. Já nechci, aby v rádiích hráli mě, já jsem opravdu okrajový žánr. Ale ať hrají alespoň současnou a soudobou muziku, ať lidi vědí, že se na hudební scéně něco děje. Takhle to vypadá, že už je dávno mrtvá... na rozdíl od normalizačních popíkářů.

Které české kapely máte rád?

Určitě Buty, Mňágu a Žďorp, silná koncertní věc je Monkey Business i J.A.R., asi bych dokázal vyjmenovat o hodně více kapel. V zásadě oceňuji upřímnost. Doba, kdy jsem byl vyhraněný na žánr, je pryč. Kvůli textům mám rád i hip hop, co ale nemůžu, jsou takové ty unylé kytarovky. Ty mi absolutně nic neříkají.

Natočil jste sedmnáct alb. Posloucháte je někdy?

Nemám je všechny ani doma. Nedávno jsem ale zrovna držel v ruce jedno společné CD s Ivou Bittovou a říkal jsem si: Fajt a Bittová, ti to uměli!