Posledních několik let to v táboře dříve respektovaného metalového antikrista Marilyna Mansona nevypadlo zrovna růžově. Po ještě docela úspěšné desce "The Golden Age Of Grotesque" přišly dvě nahrávky s mizernými prodeji a stejně mizerné byly i umělcovy pěvecké výkony na souběžných světových turné, přičemž vrcholný marast v podání koncertu v Brně před třemi roky asi nemusím tuzemským fans kapely nijak připomínat.

Následkem všeho byl rozchod s dlouholetým vydavatelstvím Universal a fakt, že aktuální desku si Manson v podstatě vydává sám. Zpěvák si už dříve stěžoval na neustálé tlaky ze strany labelu na svou tvorbu a neutěšené prodeje znamenaly i drastické přiškrcení rozpočtu na tehdejší videoklipy, na kterých se to bohužel docela podepsalo. Nyní je ale Manson nezávislý a uvolněnost a autorská svoboda včetně vizuální stránky hudby se pozitivně podepsaly jak na zbrusu nové desce "Born Villain", tak na obou doposud zveřejněných videích, které po letech opět nešetří hnusem a kontroverzí. Nyní už ale k samotnému albu.

Šlapavý otvírák "Hey, Cruel World..." s proměnlivým tempem, řádně industriální atmosférou a hmatatelnou vyšinutostí hlavního autora desku solidně nakopne. Následuje první singl "No Reflection" jakožto velmi povedená energická hitovka, která má vše, co má typický hit s rukopisem MM mít. "Pistol Whipped" svým temně sexuálním nábojem a hříšnou atmosférou připravuje půdu pro "Overneath The Path Of Misery", špinavou psychopatickou věc, která jako by vypadla z dob kolem desky "Antichrist Superstar" a která se nejvíc ze všech písní natočených za posledních deset let svým vyzněním blíží Mansonovu vrcholnému období v druhé polovině 90. let. Skladba byla také použita jako hudební doprovod k pilotnímu krátkometrážnímu snímku "Born Villain".

Přesný opak, skoro jako jin a jang, představuje "Slow-Mo-Tion" - obrovský, skoro až popový hit s refrénem v duchu starší "Great Big White World". Dokonce v ní slyším variace připomínající "Numb" od U2 a v podobě o něco víc soft bych si tuto skladbu dovedl představit i přímo ve tvorbě slavného irského kvarteta. Osobní tip na další videoklip. "The Gardener" nabízí pro změnu variaci na Mansonovy učitele Nine Inch Nails. Minimalistická skladba, kterou většinu času pohání jen výrazná basová linka a temné rozpravy frontmana, načež vše vykvete v klasický mansonovský glamrockový refrén. Hodně zajímavé kontrasty. Jak vidno, první polovina desky je vskutku nadmíru povedená a jedná se o to nejlepší, co Manson za poslední roky natočil. Bohužel, druhá část tracklistu už je znatelně slabší a kreativní uvolněnost se opět propadává do unylosti, tak známé z alba předchozího.

I tak se tu ale najde pár lepších kousků, jako jakýsi temný grunge v duchu raných let Soundgarden "Lay Down Your Goddamn Arms", kvapík a ze řetězu urvaný industriální punk "Murderers Are Getting Prettier Every Day" jakožto další z věcí vyvolávajících duch prvních desek tohoto metalového kazatele. Povedla se i závěrečná klasická mansonovská balada odkazující na jeho majstrštyk "Mechanical Animals". Jako skrytý bonus najdete na samém konci cédéčka povedenou rockovou předělávku starého popového hitu "You're So Vain" od Carly Simons, ve které se kytary chopila hollywoodská superstar a zpěvákův kamarád Johnny Depp.

Mansonovi se podařilo natočit velmi pestrou, takřka kompilační desku, která v různých momentech odkazuje na všechna období jeho kariéry. Najdeme tu jak industriální nářezy a klasické šlapavé rockové hity, tak intimní, temně romantické popové písničky v duchu tvorby posledních let. Dá se to sice brát i tak, že album nemá nějakou jasnou koncepci a vizi, ale myslím, že třetí utahanou kolekci naplněnou smutnými baladami už by asi nikdo neakceptoval. Je potěšující, že Manson ještě dokáže vystrčit drápky (aspoň studiově, o koncertech si už bohužel iluze dělat nelze). Po minulém propadáku jsem nečekal nic a dostal jedno z těch lepších alb dlouhé kariéry Briana Warnera, což je rozhodně pozitivní resumé.