Sváteční line-up v podání špiček současné progresivní metalové moderny zavítal sobotní večer do oblíbeného pražského klubu Rock Café. Sestava v čele s mimoplanetárním triem Animals As Leaders představila tuzemskému publiku pětici kapel, které mají svůj osobitý zvuk a vlastní pohled na to, jak dělat současnou tvrdou hudbu, a zároveň se všechny více či méně dotýkají současného kytarového fenoménu jménem djent.

Jako první se přesně s úderem sedmé hodiny večerní představili losangeleští Volumes a zcela rozmetali všeobecnou zkušenost o zabitém zvuku u první kapely, neb právě oni jako jediní měli s hlavní hvězdou večera naprosto ukázkový sound. Údajně tomu tak bylo mimo jiné i kvůli angažování zvukaře právě od ceněného tria. Mocný sound rozdunil Rock Café a agresivní vokály obou zpěváků rozpumpovaly už takto zkraje docela slušný kotel.

Nikdo ten večer nezáviděl klubovým barmanům, zvyklým asi převážně na indierocková seskupení, protože to u baru dunělo úplně stejně jako pod pódiem a skleničky od panáků div nenadskakovaly nad pultem. Kapela odehrála výborný set s podporou debutového alba "Via" a očekávání dalších účinkujících večera tak byla obrovská. Jen mi osobně přijde, že u této kapely jsou dva zpěváci možná zbytečným nadbytkem. Pokud by jeden screamoval a druhý growloval, tak není co řešit, tady ale oba dva přitom disponují docela podobnou polohou i barvou hlasu. Každopádně překvapení večera.

Naopak největším zklamáním byli následující Kanaďané Structures. Ti už měli podobně jako třetí kapela v pořadí velmi špatný zvuk, do jaké míry to bylo zaviněno způsobem nazvučení tradičním způsobem, asi nechám na povolanějších, nicméně tento názor byl v klubu docela rozšířený. Kromě toho nepotěšily ani nezvládnuté zpěvy a celkově kapela působila neslaným nemastným dojmem. Jako jsou Emmure nu-metalem v rámci deathcoru, podobně jsou na tom Structures v rámci djentových odvětví. Časté skákačky a chvílemi až rapem zavánějící štěkání zpěváka Nicka Xourafase mě v tom jenom utvrdily.

Na Francouze Betraying The Martyrs jsem se osobně hodně těšil a z hlediska podaného výkonu rozhodně nezklamali. Celkový dojem byl ale, byť ne jejich vlastní vinou, docela rozpačitý. Začalo to už poměrně dlouhým zvučením, a večer tak začal nabírat skluz, ale tolik smůly technického charakteru se během půlhodinové show málokdy vidí. Nejdřív během jedné z prvních skladeb zcela odešel mikrofon zpívajícímu klávesákovi Victoru Guilletovi, později během hraní spadla zadní plachta s logem kapely na bubeníka a nakonec se po pár sekundách "Love Lost" všichni nechápavě podívali na bicmana, který nato skladbu bez vysvětlení stopl a oni bryskně odstartovali jinou. Fanoušků v sále ale měli dostatek a všechny technické nepříjemnosti byly vynahrazeny energickým výkonem.

Co-headliner turné a pro mnoho návštěvníků akce tou hlavní hvězdou byli progresivní deathcoristé Veil Of Maya z Chicaga. Na jejich set se už zvuk poměrně zlepšil, ale ani tak nedosáhl krystaličnosti první a poslední položky line-upu. Kapela propagovala své čerstvé album "Eclipse", ale řada věcí zazněla i z předchozího a dle mého názoru ještě povedenějšího zářezu "[id]". Formace předvedla strhující a technicky naprosto precizní výkon a mohutný kotel pod pódiem toho budiž jasným důkazem.

Do teď to ale byly i přes progresivní zvuk v základu stále metalové kapely. Hlavní intergalaktické hvězdy Animals As Leaders jsou ale záležitostí překračující veškeré žánrové hranice a koketující s čirou hudební genialitou. Instrumentální trio v obsazení dvě osmistrunné kytary a bicí nás ve svém zhruba čtyřicetiminutovém setu ve spolupráci s hypnotickými obrazovkami pozvalo na astrální trip za hranice nemožného a totální hypnóza celého zaplněného klubu při prstovém kouzlení principála Tosina Abasiho by se dala krájet.

Ať už šlo o mohutné djentové riffy, tapingové "pidlikání", klasická artrocková sóla, nebo vesmírné zvuky za pomoci všemožných efektů a elektrických samplů, vše znělo naprosto jasně a zřetelně jako z CD, ovšem díky živé přítomnosti v sále vás to objalo ze všech stran a naprosto prostoupilo. A to vše přitom bez jakéhokoliv zpěvu a zdlouhavým řečí mezi skladbami. Ač metalové těleso, svým civilním intimním projevem a plným ponořením se do vlastní hudby kapela připomínala spíš jazzové uskupení.

Něco tak dokonalého, technicky precizního a zároveň oduševnělého s melodiemi z jiné galaxie jsem snad ještě neviděl a to jsem byl už dvakrát na koncertu Periphery, kteří hrají v rámci současné scény taky tak trochu jiný sport. Pořád jsou to ale pod tím technickým obalem vesměs "písničky" se základním mustrem sloka/refrén, zatímco AAL jdou v řadě ohledů ještě dál. O co skromnější mají nástrojové obsazení, o to širší záběr má jejich neuchopitelná hudba.

Mimořádně našlapanému večeru tak k absolutoriu chybělo jen dodržení avizovaného harmonogramu a především kvalitnější ozvučení u prostředních kapel. Právě toto je u podobných vysoce technických žánrů pokládáno za nutnost a základní předpoklad pro dokonalý divácký zážitek.