Mohlo by se zdát, že nám brněnští Poletíme? už toho svým chlastáním na festivalu či vyznáním Mařeně, která projíždí na kole vesnici, zaobalenými v cirkusový mix mnoha hudebních směrů řekli až až, opak je však pravda. Na novince "Kroskántry" pokračují v nastoleném trendu a ještě jej s významnou banjo-pomocí Sváti Kotase, dávného zakladatele Poutníků, prohlubují o pohled vstříc Divokému západu. Nicméně zároveň také dokazují, že umějí písničkově zpracovat i vážnější téma, jakým je příběh bezdomovce "Muž neviditelný".

Přes všechno to se prakticky celá novinka točí okolo žen, samozřejmě s tu a tam řádným kovbojským nádechem - jako třeba ve výborném lovesongu "Lokomotiva", který dostal i kreslenou klipovou podobu; pro představu slova refrénu: "Jsi lokomotiva, která se řítí tmou, jsi indiáni, kteří prérií jedou, jsi kulka vystřelená do mojí hlavy, jsi prezident a já tvé Spojené státy." Anebo v taktéž klipových "Holkách pitomých", které svým saloonovým pianem zavdává ke zhlédnutí nějaké westernové komedie, snad "Limonádového Joea". A když si domyslíte text vyzdvihující přednosti pitomých děvčat (mimo jiné: "Nemusíš mít ve všem svaly, nikdo jinej ti ji nesbalí...") s refrénem: "Bla bla bla bla bla bla bla - právě chytrá vykládá...," je bránice v potenciálním ohrožení a další jednoznačná pecka na světě.

Stoprocentně pobaví také úvodní "Kus železa", připomínající zprvu nesmyslným námětem stařičký kus "Zkaměnělý dítě" od Lucie, ovšem na rozdíl od něj je záhy plný narážek na slavné country a folkové melodie jako "Ó, Zuzano" nebo "Folsom Blues", takže je jasné, jak to Poletíme? s tou svou kántry myslejí. Avšak některé z dalších písní jsou o poznání slabší a nijak zvlášť nevyčnívají z dosavadní tvorby kapely, i když v nich lze najít vtipné pointy či zajímavě umístěné úryvky známých melodií (například "She Loves You" od The Beatles v "Zatraceném šípu" nebo kankán v songu o prvním rande 150letého muže "Pepův happyend"). Jenže ty už jsou zvykem, takže další síto při výběru konečného playlistu by jistě prospělo - zkrácením stopáže (54 minut!) by album mělo mnohem větší švih.

Takto je ovšem docela brzděno a posluchač od poloviny nemusí již věnovat tolik pozornosti, čímž by mu mohly utéct jiskřivé, lehce erotické "Ťu ťu ňu ňu" a především pak v úvodu zmíněná věc z vážného soudku "Muž neviditelný", v níž Brančovský popisuje příběh bezdomovce, kterého potkával v parku. V písni jsou užita vlastní slova onoho muže - "Ještě mám, řekl bych, před sebou cestu dlouhou, život sem si nedal, tak si ho nemůžu vzít, dyby to šlo, tak už jsem dávno jen mastnou šmouhou, neumím žít a neviditelný přitom být" - a dokonce jeden refrén i sám nazpíval. Pro mne nejsilnější věc na desce a jedna z nejlepších v tvorbě kapely vůbec, ne-li ta nejlepší. To se ještě ukáže.

Stejně tak čas prověří kvality novinky "Kroskántry". U mne nyní za šest. Palec hore za tradičně dobře odvedené řemeslo a zároveň patrný vývojový posun, palec dolů za délku a opakování. Palec neutrálně za tu kántry (a teď přijde smích - ha ha ha).