Život je plný zklamání. V roce 2009 se objevilo album, které nebylo dokonalé, ale mělo potenciál stát se startovním výstřelem jedné zajímavé hudební kariéry. Five O'clock Tea (5OT) sice v té době už měli debut za sebou, ale právě jeho následovník "Třeba se najdou" představil domácí scéně crossoverovou šelmu dokazující, že také v rodné řeči se to dá dost slušně napálit. Nešlo sice hovořit o vychytralé slovní ekvilibristice Narvanu, ale i kolem výkřiků typu: "Lítám kolem tvý hlavy, jsem tvá svatozář a to mě baví," ("Lítám") dokázala kapela, vědoma si nebezpečí mlácení prázdné slámy ("Síla prázdných slov"), rozehrát neurážlivý slovní mač.

První dojem, který se o dva roky později dostavil po poslechu "Frčíme si na páru", je, že 5OT museli obměnit svou sestavu. Jenomže první personální změna po třech letech přišla až na začátku letošního roku. Co se tedy stalo? Proč texty obsahují takové banální podivnosti jako: "Hoříš ve mně a já v tobě hořím / Hoříme oba lásko," ("Oheň") nebo: "Slova nebezpečný, na jazyku mám / Ticho nekonečný, jak přerušit ho mám," ("Slova")? A kam zmizela ta sympatická rocková drzost a dravost? Zdá se, že pálivé papričky nahradilo knedlo, zelo, vepř.

Vlastně úplně stačí porovnat obaly k oběma deskám (viz vpravo). Dráždivá tajemnost nahrazená laciností. Bohužel laciností zavání i pánský (ne)zpěv, což ale mělo být pohlídáno ve studiu (stejně jako spousta dalších věcí, o kterých bude ještě řeč), a hodně lacině dopadla také skladba "Helmut" postavená na okoralém námětu s porno dabingem. Ale například právě u této skladby se nelze zbavit dojmu, že kapela ve formě 2009 by si s ní poradila daleko lépe. A mnohem více by si jistě pohrála i s hudebními citacemi v "Poker Fake", kde zůstalo jenom u odfláknuté verze.

5OT si zakládají na své žánrové variabilitě, kterou údajně do své novinky vložili. Ale pokud vedle sebe položíte výsledek odvahy pustit se do epického kousku "Mrtvej" na předchozí desce a do prvního ploužáku v jejich repertoáru vůbec "Marry Ann" na novince, není se čím chlubit. Textařské klišé se tu střídá s hudebním, až přestává být jasné, jestli je to všechno myšleno vůbec vážně. Stejně dopadá i duel mezi více než dvě léta starým provokativním R'n'B výkopem "Málo mám" a rádoby taneční "Euforií", která je vlekle nudná. Při výletu mimo domovský žánr je zkrátka vždy zapotřebí nadhled, jinak vždycky vznikne jenom nezajímavá kopie, která nezřídka bývá směšnější než vysmívaný originál.

Na "Frčíme si na páru" není ale všechno úplně špatně, jak by se mohlo z dosavadního průběhu recenze zdát. Ke konci alba ("Slunovrat", "Rituál") se kapela vzpamatuje a alespoň na chvíli konečně navazuje na svůj předchozí počin. Nezůstává přitom jenom u připomínky. Daří se jí posunout minulý model dál, což dokazuje, že ten potenciál v sobě pořád ještě má. Ale zbytek desky působí, jako by za těch pár měsíců mezi nahrávkami opustila všechny své ambice, které kdy kolem muziky měla. Jako by pánům stačilo odehrát si v odpoledních časech svých pár pivních festivalů a být předkapelou tu Divokýmu Billovi, tu Wohnoutům nebo Cocotte Minute, a, nedej bože, znít jako oni, a na to je Five O'clock Tea vážně škoda.