Možná jste četli můj nedávný příspěvek do Video Jukeboxu. Na The All-American Rejects jsem v něm nenechal nit suchou. Nešlo přitom o úmyslnou filipiku na adresu kapely tolik populární, že se jako jedna z nemnoha zámořských poprockových kytarovek prosadila i v tuzemských rádiích (konkrétně se skladbou "Gives You Hell"). Reflexe, ve které jsem se otřel i o zbrusu novou desku "Kids In The Street", měla poukázat na způsob, jakým Rejecti hazardují s vlastním jménem. Jak jim dělá stále větší problém zaujmout při živém vystupování i osvědčenými hity. A především jak nezajímavou a povrchní hudbu v poslední době produkují. Takové je "Kids In The Street" plná.

Že se dnes frontman Tyson Ritter během koncertů raději mazlí s mikrofonem, než aby pořádně hrábl do strun a pokusil se z pódia publikum vtáhnout do hry? Budiž. Že kouzlo "Swing, Swing", "Move Along" nebo "Dirty Little Secret" vinou pohodlnosti kapely bohužel vyprchává? Tady může mrzet hlavně to, že se AAR ve svých nejlepších letech u nás nepředstavili. Ale že nevznikají další šlágry podobné těm, které jsem právě jmenoval? To je nejzásadnější problém. "Kids In The Street" je na skladě určitě nemá. Model Ritter tentokrát žádný takový nevymodeloval.

Tempo nahrávky? K uzoufání pomalé. Snad jen syntetizérem zmršená "Kids In The Street" neuspí. Na druhou stranu třeba při akustickém zavíráku "I For You" nebo "Heartbeat Slowing Down" se klimbá docela pěkně, to zase jo. Jestli jste si oblíbili výše zmíněný, čtyři roky starý singl "Gives You Hell", zkuste "Beekeeper's Daughter". Mohli byste si rozumět. Ale pokud jste jako já nechali v kapele kus mládí, zarazí vás, jak nudnou desku posloucháte. Staré dobré časy eponymu (2003) a "Move Along" (2005) jsou pasé. Ale to jsme tak nějak začali tušit hned po vydání "When The World Comes Down" (2008, v ČR 2009), ne?

"Kids In The Street" je postavená na principu více kláves, méně kytar (původně výčet vtipně pokračoval slovy stejně hekání). Přesně tak si to kapela dopředu stanovila. Podle Ritterových slov se už nechtěla omezovat schématem dvě kytary, basa, bicí. Zadání se tedy držela. Přesto, nebo spíš právě proto, to s obhajobou práce bude mít před komisí zatraceně těžké. A vůbec nemám na mysli zámořskou kritiku, která už tradičně jde Rejectům na ruku. Někteří recenzenti dokonce do světa hlásají, že "Kids In The Street" je nejlepší deska, kterou několikanásobně platinový band dosud nahrál. Uf...

Věřit v lepší zítřky v případě The All-American Rejects už asi nemá smysl. Perspektiva Tysona Rittera coby muzikanta a lídra kapely se přiblížila bodu mrazu. Na "Kids In The Street" jemu, potažmo celé kapele, dochází dech. Před premiérovým vystoupením skupiny v České republice ne moc povzbuzující zpráva.