Blues i tam, kde normálně není

V devadesátých letech minulého století Mark Lanegan spolu s parťákem Kurtem Cobainem obdivovali bluesové umění pana Leadbellyho. V té době nahráli na Laneganovo první sólové album "The Winding Sheet" o několik let později Cobainem proslavenou "Where Did You Sleep Last Night". Své sedmé sólovce dal Lanegan blues hned do názvu. A navazuje tam, kde s Cobainem začínal, přesto je "Blues Funeral" album moderní a pestré.

Na Laneganovi si každý na první pohled všimne jeho zastřeného, bluesového hlasu. Charismatický zpěvák zřejmě i díky němu velmi často spolupracoval na nahrávkách s dalšími umělci. Vzpomeňme třeba na projekt The Gutter Twins, spojení s Gregem Dullim z Twilight Singers nebo na spolupráci se zpěvačkou Isobel Campbell.

"Blues Funeral" je sedmým albem Marka Lanegana, počítáme-li pouze jeho sólové nahrávky, a vyšlo až po dlouhých osmi letech od předchozí desky "Bubblegum". A Lanegan se na něm pokouší uchopit blues z mnoha pohledů, někdy až nečekaně přímočarých a tanečně pojatých. Na mysli mám píseň "Ode To Sad Disco", v níž byste rukopis tohoto pamětníka a spolutvůrce grunge těžko hledali. Úplně jinou tvář nabízí ten stejný Lanegan v procítěných bluesových věcech, jako je "Bleeding Muddy Water" nebo "St. Louis Elegy". To jsou skladby, kde nejlépe vyzní jeho jedinečný zastřený hlas.

I když to dlouho vypadalo, že už Lanegan nemá chuť dělat desky sám za sebe a mnohem víc ho baví hledat inspiraci v různých spolutvůrcích, "Blues Funeral" dokazuje, že nám má stále co říci. Jeho hudba pořád voní po legendárních Screaming Trees, k tomu je ale velmi významně okořeněná dneškem. A pravda, je o třídu srozumitelnější a uhlazenější. To ale neznamená, že by Laneganovi, který zůstává pořád výborným písničkářem a zpěvákem, chyběla jiskra či napětí. S jeho deskou strávíte příjemných padesát minut a téměř po celou dobu si můžete užívat soustředný poslech.