Americké zpěvačce a držitelce čtyř cen Grammy se v české metropoli nejspíše zalíbilo. Za poslední dva roky navštívila Dianne Reeves Prahu již potřetí. Poprvé to bylo na jaře 2010 v rámci festivalu Pražské jaro, ještě téhož roku na podzim si zazpívala s doprovodem Pražské komorní filharmonie pod vedením Milana Kumžáka na festivalu Struny podzimu a nyní stejnému festivalu pomohla uspořádat donátorský večer pro letošní ročník. Rozhodně to ale nevypadalo, že by byli fanoušci její muzikou nějak přesyceni, už kvůli tomu, že i tentokrát přijela s jiným programem.

Po kvartetu a již zmíněném symfonickém orchestru si jako doprovod vzala pouze dva muzikanty - dva kytaristy. Na akustickou kytaru hrál Romero Lubambo, jehož známe již z první zastávky Dianne Reeves u nás, a na elektrickou Russell Malone. Už počet lidí na pódiu naznačoval, že tentokrát si pro nás tato fenomenální zpěvačka připravila velmi intimní večer, a toto očekávání bylo naprosto opodstatněné.

O úvod večera se postarali pánové sami. Duetem svých kytar napínali publikum poměrně dlouho, nejprve jeden, posléze druhý a nakonec oba společně. Nicméně díky mistrovství obou bylo ono čekání na výsost příjemnou záležitostí. Teprve potom nastoupila na pódium samotná Dianne Reeves a hned od počátku rozehrála onu neskutečnou hlasovou ekvilibristiku, za niž ji obdivuje celý svět. Se skladbou "Triste" překonávala těžko pochopitelné přechody z hloubek do výsostných a s naprostou jistotou vyzpívaných výšek, kam se hlas normálního smrtelníka posune jen zcela nekontrolován.

Nutno podotknout, že zejména první část koncertu byla posluchačsky poměrně náročnou záležitostí. Byla hodně postavená na scatovaných pasážích a na progresivnější formě vokálního jazzu, místy s těžko uchopitelnou melodií. Z toho byla část publika nadšená a dávala to najevo impulzivními potlesky a občas i spontánními pokřiky, zatímco druhá část byla trošku překvapená. S postupujícím časem se ale celkový obraz výrazně odlehčil. Tomu pomohli svými výbornými sóly i oba kytaristé, kteří byli chvíli vážní a chvíli si s publikem pohrávali, a do těchto sól zakomponovali i několik velmi známých melodií jako třeba "Unchained Melody". V samotném finále vše vygradoval Rusell Malone, když se od základního bluesového rytmu dostal k rokenrolu a přes něj dokonce až k progresivnímu rocku. Celá tato skladba trvala snad deset minut a všichni tři v ní dokazovali, že jim není žádný styl cizí a jsou v nich výjimeční stejně jako v "rodném" jazzu.

Adorovat pěvecký projev samotné Dianne Reeves už mi přijde jako opětovné praní několikrát přepraného prádla, ale přesto mě opět dokázala překvapit. Ať už to bylo ve chvíli, kdy si začala jemně pohrávat s beatboxem, nebo v několika momentech, kdy zpívala téměř bez mikrofonu a celý sál ji poslouchal se zatajeným dechem. I ve Smetanově síni se nebála alespoň na chvíli rozezpívat publikum a nechyběl ani její sympatický humor. Opět nezapomněla připomenout svoji spolupráci s Georgem Clooneym na filmu "Good Night And Good Luck" a zalaškovala si i s pány kytaristy. Vrcholem jejího smyslu pro humor bylo, když se během přídavku "Taught My Heart To Sing" zvedla ze židle, odložila mikrofon, totálně unplugged odzpívala ještě několik vět, během kterých se takřka neznatelně přesunula k východu, zazpívala: "Bye bye," a pak se vytratila jako pára nad hrncem.

I třetí pražské zastavení Dianne Reeves bylo úžasným hudebním zážitkem a nezbývá než si přát, aby letošní Struny podzimu byly povedené stejně jako jejich Jarní Gala, aby po každém koncertu diváci odcházeli stejně nadšení jako v případě tohoto a aby si interpreti, kteří vystoupí na podzim, mohli vychutnávat dlouhotrvající potlesk vestoje, jak tomu bylo v případě americké jazzové královny.