Opeth rozhodně nepatří mezi kapely, které v zemi v srdci Evropy vystupují často či dokonce v nadbytečné míře. Od jejich posledního regulérního koncertu v matičce stověžaté uplynulo více než dlouhých šest let, které částečně zkrátil omezený festivalový set na Brutal Assaultu 2009. Není tedy příliš překvapivé, že (převážně) švédská formace přilákala velmi slušnou návštěvu okolo pěti set hlav, a to opodál zuřil na relativně podobnou sortu publika zaměřený Bonecrusher Fest.

Za oněch šest let od posledního pražského koncertu se v táboře Opeth hodně změnilo. Proměnou prošlo nejen personální složení ansámblu, ale rovněž hudební výraz kapely. Aktuální počin "Heritage" prezentuje zatím nejvíc progressive-rockovou tvář party Mikaela Åkerfeldta. Krom záseku "Damnation" se jedná o jedinou nahrávku, kde Opeth zcela opustili svůj původní death/doom metalový projev. Absence growlingu, kopákových koberců a velká míra jazzovým feelingem načichlých pasáží na aktuální - podotýkám vynikající - studiovce, věštila, že při pomyslném házení mincí bude tentokrát padat více strana s umírněněji vyrytým reliéfem.

Tušení podtrhla i volba předkapely. Finské uskupení Von Hertzen Brothers má k jakýmkoli formám metalu, natož extrémním, na míle daleko. Trojice na strunné nástroje hrajících bratří doplněných klávesákem a řízným bicmenem se prezentovala slušnou rockovou náloží, tu citující hardrockové velikány, jindy sázející na silnou atmosféru či progresivní, až artrockové vyznění. Přestože v publiku převažovali metaloví posluchači, Von Hertzen Brothers svým přesvědčivě podaným setem podpořeným skvělým zvukem dokázali zaujmout. Krom hudební složky k úspěchu přispělo i energické vystupování. Bratrům Hertzenovým očividně nesedí statické usazení aparatury, a tak jsme se několikrát dočkali jejího rozhoupání nad hlavami davu, což působilo nepříliš bezpečným dojmem.

Reakce publika nenechala prostor pro jakékoliv pochybnosti, na koho dnes lidé přišli. V prostoru pod pódiem jinak velmi prostorného klubu začalo být téměř k nehnutí a masivní skandování "Opeth, Opeth!" doprovázelo první zvuky intra a nástup hudebníků na stage. První tóny skladby "The Devil's Orchard" daly tušit precizní zvuk, plně odpovídající basovějšímu vyznění aktuální desky. Bohužel na rozumnou úroveň nastavená hlasitost umožňovala vokálně se prosadit nejen vynikajícímu Åkerfeldtovi, ale také některým agrárním metalistům, kteří svým buranským pivním halekáním znepříjemňovali poslech především atmosférických a instrumentálních partů.

Právě této straně mince patřila minimálně první polovina vystoupení. Nejenže se hrálo hodně z novinky, ale i v rámci starších zářezů muzikanti volili skladby s převahou vybrnkávaných pasáží a výhradně čistým vokálem. Tímto nechci nikterak snižovat kvalitu těchto songů či výkon kapely, který byl jednoduše dokonalý. Především při poslechu bicích Martina Axenrota plných lahůdkových jazzových breaků by neznalého jedince zřejmě nenapadlo, že tento hráč zároveň řezničí v deathmetalových Bloodbath či Satanic Slaughter. Dovolím si však tvrdit, že produkce Opeth stojí především na dynamice a prolínání se tvrdších s křišťálově čistými pasážemi. Přes nesporné kvality setu se tak nejednomu z přítomných začala vkrádat do hlavy myšlenka, zda nám tento večer Opeth svou extrémnější, neméně důležitou tvář vůbec odhalí.

Jako totální výbuch extáze tak působilo, když po hlášce jako obvykle velmi výřečného Åkerfeldta, že teď nám naservírují trochu country z Nashvillu, namísto avizovaného songu o koníkovi jménem Wally spustil vál "Heir Apparent". Deathmetalové pasáže střídané s atmosférickými vybrnkávčkami a naprosto dokonalá gradace skladby, to je to, co dělá hudbu Opeth. Åkerfeldt demonstroval, že krom bezchybného čistého vokálu neztratil ani na mocném growlingu. Zvukaři sice chvilku trvalo, než si poradil s úpravou kopáků do metalového módu, během následujících "The Grand Conjuration" a "The Drapery Falls" již bylo vše v pořádku a závěrečný přídavek "Deliverance", jedna z nejlepších skladeb Opeth vůbec, ukázal kapelu ve vrcholné formě.

Posluchači tak mohli krom v hlavě doznívající finální rytmické sekvence z "Deliverance" z klubu odcházet v očekávání, že formace dodrží svůj slib a do ČR se brzy vrátí. Přece jen, ač jejich set trval téměř dvě hodiny, abstinenční příznaky po mnoha letech čekání se plně zahnat nepodařilo. Opeth navíc tentokrát prezentovali především jednu stranu své progresivní mince a nezbyl prostor pro některé zásadní skladby. Doufejme tedy, že na další setkání nebudou čeští fanoušci čekat dlouhé roky a Opeth nám brzy připraví další úžasný hudební zážitek.