Málokdy se mi stává, že bych chodil na koncert jedné skupiny více než jednou. Ovšem belgické Hooverphonic jsem si nemohl nechat ujít. Loni před vánocemi jsem byl hodně nadšen z jejich koncertu, je jen detail, že slibovali přijet v březnu, a D Smack U je přivezli až v závěru roku.

Ještě před nimi na pódiu vystoupili plzeňští Different Disco (jak mě informoval David Urban z pořádající agentury, možná se píší jinak). Mile překvapili, docela pestrá taneční záležitost, s rytmy z různých odnoží scény, spíš rychlejší, s ženským vokálem, v jedné skladbě s tak hutnou basovou linkou, že mně málem srdíčko vynechalo. Dal bych si je někdy znovu.

Mohu si odpustit obecnější úvod o hlavní skupině, protože si jistě odskočíte na starší recenzi koncertu. Loni jsem od nich zázraky nečekal a byl jsem hodně pozitivně překvapen, jak jsou schopní někdy trošku "studenější" a vzájemně lehce zaměnitelné písničky předvést naživo v dost jiných a lepších, úpravách. Podruhé jsem tedy byl zbaven onoho překvapení, už dopředu očekával stejnou kvalitu, což by na druhou stranu mohlo "zkazit" dojem z koncertu. Nebudu vás napínat, dojem byl víc než dobrý, kapela potvrdila, že loni to nebyla náhoda.

Myslím, že loni začínali také s "Autoharp" z poslední desky. Z té zaznělo nejvíce kousků, prakticky polovina. Trochu překvapivě z druhé desky zahráli jen dvě a z první tři skladby, ale to bylo asi proto, že došlo i na novinky - asi dvě. To "asi" je nutné uvést proto, že (opakuji se) naživo mají aranžmá skladeb někdy dost odlišné a třeba takový "Barabas" v závěru (jestli to tedy byl on) byl o dost kytarovější, než si ho pamatuji. Tři přídavky se povedly, poslední "Mad About You" v a capella (trochu piána bylo) verzi byla působivá. Ovšem když v druhém bloku přídavku zahráli coververzi fláku od AC/DC, docela jsem koukal. Proč ne, když se basista přihlásil k tomu, že se mu "ejsáči" líbí. Asi šlo o "Hells Bells", nevím, neznám jejich tvorbu tak důkladně, každopádně trochu víc kytar než "normálně" (myslím u Hooverphonic, ne Australany), houpavý rytmus a podařená skladba je na světě.

Co se opakovalo z loňska, byla spolehlivý výkon všech čtyř hráčů, i když minule se hlavní skladatel hudby - basista Alex Callier - víc odvázal a i ostatní předvedli víc improvizačních prvků. Co však bylo letos snad ještě lepší, byl zpěv Geike Anart. Snad je vyzpívaná, prostě byla jistější. Jejich "poptriphop" směsku výborně doplňovala jednoduchá světla a zvuk byl také velice kvalitní.

Hooverphonic opět potěšili, dokázali, že jejich ne vždy tak geniální skladby naživo získávají o dost navíc, a navíc vypadá, že hraní je stále baví. Co víc si přát? Snad jen novou desku a live nahrávka by také nebyla od věci. A někdy zase koncert. Jen doufám, že nenarvané Roxy (oproti koncertu Hypnotix) se pořadatelům alespoň trochu rentovalo. A úplně na závěr malé přání k pořadatelům - nešlo by dovézt Sneaker Pimps? Předem děkuji.

Hooverphonic, Roxy, Praha, 2.10.2001