Nová placka je zabalená ve vkusném digipackovém obalu, který na kapelní poměry působí poněkud atypicky, řekl bych až temně. Ostatně večerní fotografie uvnitř tomu jen napovídají a kapela nafocená hlavně v černém oblečení, s výjimkou Doktora, který bude vždy a všude kontrastní, to jen potvrzuje. Něco se zkrátka změnilo. Jednoduchá kresba na obalu pak jednoho donutí dlouho přemýšlet, co má symbolizovat, ale to je tak, když název "Roztoky" přisoudíte bůhvíproč místu a nedojde vám, že jde o roztok chemický, na titulu umělecky znázorněný.

Úvodní pecka "Netáhnou" má drive a pořádný odpich, navíc tradičně schodišťácký text, který je všechno jen ne optimistický. Až doposud by bylo všechno v pořádku, ale další kus "Maha maha" je zkrátka někde jinde. Abych řekl pravdu, tak byl velkým překvapením, protože u téhle kapely bych song o motorkách fakt nečekal, takže to překvapení bylo asi zprvu negativní. Ale skupina se velmi výrazně posunula do ještě více rockovějších vod, takže té původní nové vlny a ska na desce najdeme jen poskrovnu.

Naopak zajímavým kouskem je "Strašák" zpívaný bubenicí Pájou, který se desce naprosto vymyká (a není to jen tím ženským zpěvem). Poetický text z pera harmonikáře Míry Klímy, ostatně jako všechny, dostal v tomto případě nový rozměr hlavně baladickým charakterem, kde hrají prim dechy. Co víc říkat? Schodiště je tradičně poetické, melancholické a zároveň ironické, ale přesto výrazně jiné než bývalo jako NPSDB. Už to není rozverná šílená kapela plná specifického hodně černého humoru. Je stejná a zároveň jiná, dospělejší, vážnější... To je vidět, respektive slyšet, u kusů jako "Byty" nebo "Sázava".

Jak se tedy na "Roztoky" dívat? Jsou určitě dobré, spíše velmi dobré, ale postrádají zvláštní kouzlo "Svinské pržoly" a dalších počinů NPSDB, což je ve výsledku dobře, protože konečně mají vlastní tvář. A i když minulost nelze od kapely oddělit, dá se s klidem říct, že se s ní vyrovnala a našla svůj směr nepošlapávající a zároveň nevykrádající tradici.