Komplikovaná, nevyrovnaná, tajemná, zranitelná, zraňující, emocionální, necitelná, šokující, uklidňující, geniální, egoistická a v neposlední řadě krásná je osmatřicetiletá americká rusovlasá písničkářka a pianistka Myra Ellen Amos i většina hudby, kterou vytváří. Normální člověk má totiž dva základní orgány, srdce a hlavu, u Tori Amos se ale k nim přidává ještě jeden, a sice piano.

Nepatří tedy k mohutné hudební vlně žen ozbrojených kytarou. Své prsty má Tori na spoušti piana už od dvou let a piano je i základním klíčem k její osobě a hudbě. Tori prošla jako zázračné dítě konzervatoří, jako teenagerský rebelant se pro změnu procvičovala v hraní po washingtonských barech a obojí ve své hudbě zúročila. Na prvním sólovém albu (ale obklopena dalšími muzikanty) plném klavírních balad "Little Earthquakes" (1992) smíchala popově líbeznou hudbu s náznaky klasiky a se sžíravými otevřenými texty, opírajícími se často do náboženství, rodičů a ještě častěji do mužů. Ostatně Tori si nikdy nebrala v ničem servítky. "Little Earthquakes" je jako lahodný jahodový shake, který vám ale zhořkne v ústech, když se dozvíte, co je v něm všechno přimícháno. Deska emocionálně graduje v závěru, v a capella odzpívané a hlavně odžité písni "Me And A Gun", kde se Tori vyrovnává s traumatem znásilnění. Kromě básnického talentu dostala Tori Amos do vínku i krásný nevyzpytatelný hlas, srovnávaný s vokálem Kate Bush, který umožňuje přesně sdělit pocit určitého okamžiku. "Me And A Gun" zpívá klidně, ale síla je právě v prostotě, s jakou se svěřuje s něčím tak otřesným.

Další album "Under The Pink" (1994) se neslo v podobném duchu. Snad proto byl výlet na odvrácenou stranu měsíce aka třetí album "Boys For Pelé" (1996) takovým šokem pro tehdejší fanoušky její tvorby. Temné depresivní písně plné neskrývané nenávisti k bývalému příteli. Tohle je ta pravá deska, kterou by cenzoři mohli pokrýt nálepkami "explicit lyrics" od hlavy až k patě na rozdíl od přihlouplých textů s promiskuitním užíváním slova "fuck". Živočišný obal s titulní fotkou bosé Tori sedící na houpací židli uprostřed opuštěné polorozpadlé verandy venkovského domu s ostentativně vystrčenou nohou od bláta a puškou na klíně, jako by hlásal, že vstup na její území už nebude tak snadný jako dříve. A fotografie, na které kojí malé prasátko, celý dojem jenom umocnila. "Boys For Pelé" je suverénně nejlepším albem Tori.

Klavíru začala zahýbat s elektronikou právě až od jeho vydání, potom co zremixovaná verze "Professional Widow" od Armanda van Heldena bořila taneční kluby. Vyslala pak do světa ještě alba "Choirgirl Hotel" (1998), kde jí poprvé stála po boku regulérní kapela, a ne tak povedené dvojalbum "To Venus And Back" z loňského roku.

Ale nové dílo z její čarodějné chýše není tak docela její a nové. Šesté album "Strange Little Girls" je podle samotné Tori sbírka dvanácti pokusů, jak se vyrovnat s mužským pohledem na svět. A když se někdo jako ona vyrovnává s hudebním myšlením pánů Neila Younga, Lou Reeda, Andyho Gorea, Toma Waitse nebo Eminema, slibuje to zajímavý výsledek. Jinými slovy, čarodějka Tori udělala tímto neautorským albem krok nečekaným směrem (pro všechny, kdo znají její bolestné, masochisticky osobní výpovědi) a nahrála album dvanácti coververzí. "Strange Little Girls" je plné skvělých textů o ženách viděných okem muže. Některé by klidně mohla napsat Tori, provokativní jsou na to dost. Zajímavý je i booklet tvořený třinácti stylizovanými fotografiemi. Ke každé skladbě podle její nálady tady máte jinou Tori s jinými vlasy, jiným ohozem a jiným sloganem, stvořeným prvoligovým komiksovým libretistou, autorem Sandmana - Angličanem Neilem Gaimanem. Jen "Heart Of Gold" má fotky dvě.

Pro novinku platí, že v jednoduchosti je síla. Tori se na některých místech vrací k baladám z prvních dvou alb, splétá popové melodie, nešetří výraznými refrény a často si hraje s pianem. Platí to pro skvělou "Real Men" od Joe Jacksona i pro jiné. Mix elektroniky, rocku a piana z posledních dvou alb je tady zapomenut. Potvrzuje to její zklidněná verze depešáckého hymnusu "Enjoy The Silence" posypaná odlesky smyčců. Naopak tam, kde se pokouší vymýšlet až příliš složité zvukové kompozice, klopýtá. Brutální věcí je její verze Youngovy "Heart Of Gold" s běsnící kytarou Adriana Belewa z King Crimson. Nevím u ní, jestli mám tleskat za odvahu k hustému rocku, nebo ji hanět, protože to její parketa určitě není.

Neskutečná je desetiminutová varianta beatlesácké "Happiness Is A Warm Gun" s podivným dvouminutovým prologem, kde se vyřádili především kytarista Andrian Belew, bubeník Matt Chamberlain a Tori obsluhující piano. V pozadí nám hlasy (např. George Bush senior i junior) vyprávějí třeba, že právo nosit zbraně zaručuje druhý dodatek americké ústavy. Působí to, jako byste poslouchali zprávy CNN, ke kterým hraje band z Marsu. Překvapivě je jednou z nejúžasnějších předělávek Eminemova skladba "97'Bonnie & Clyde". Je to jedna z nejemotivnějších a nejpůsobivějších písní od "Me And A Gun". Strašidelné smyčce, jak z nějakého hororu, doprovází podle názorů ostatních recenzentů povídání zamordované matky ke své dceři. Nechápu ale, kde na to všichni přišli. Spíš je to otec a zároveň vrah, kdo mluví k dítěti.

Snad nejvíce k originálu se Tori přiblížila ve waitsovské "Time". Oblíbený Bösendorfer, waitsovské frázování. Také poprockový singl "Strange Little Girl" s až neamosovsky rychlým a chytlavým refrénem má k The Stranglers blízko. Nikdo jí ale nemůže podezírat ze snahy přiživit se na cizí slávě. Třeba od legendárních Velvet Undergound nezvolila "Femme Fatale", "I'll Be Your Mirror" nebo "All Tomorrow's Parties", ale dost neznámou a v podání "Velvetů" nepříliš povedenou věc "New Age". Album "Strange Little Girls" tak jen dokazuje další talent Tori Amos - dělá výborné coverveze!