Lenka Dusilová má na "Baromantice" všechny přednosti vody

"Tři roky od vydání alba "Mezi světy" nyní přichází s materiálem převyšujícím všechny dosavadní položky své diskografie," nadšeně velebil v době vydání album "Eternal Seekers" v recenzi na musicserveru Petr Balada. Byl to vrchol na hudební cestě Lenky Dusilové a málokdo si dovedl představit, jak na něj bude naše dnes nejosobitější zpěvačka navazovat. Nyní už to víme. Lenka Dusilová nám, opět po třech letech, servíruje znovu své drahokamy. A ty se blýskají opět o něco jiným světlem. Ne už tolik překvapivým, ale zase nádherným.

Jestliže předešlý rok byla královnou česko-slovenské hudební tvorby Jana Kirschner s albem "Krajina rovina", letos se jí musí stát Lenka Dusilová s "Baromatikou". Tím důvodem není skutečnost, že se k sobě obě zpěvačky se svými deskami velmi přiblížily. Není ani podstatné, že obě alba mají podobnou duši - jsou velmi osobní, emociální, experimentální, obě zpěvačky se na nich poprvé významněji dotkly elektroniky. Podstatné je, že "Krajina rovina" i "Baromantika" jsou nesmírně poctivá a v neposlední řadě i nádherná alba. Plná překvapení, tajemných zákoutí i průzračných míst.

Lenku Dusilovou si můžeme mimo jiné pamatovat i z hostování na mnoha různorodých deskách (namátkou alba Jaryna Janka, Květů, Wanastowích Vjecý, Čechomoru nebo Jana Buriana) a i na "Baromantice" hostuje celá řada zajímavých hostů. Zpívá tu Justin Lavash, Dorota Barová (Tara Fuki), Ema Brabcová-Dirtrichová (Luno) a Václav Bartoš (FruFru). Deska se tak stává plnou a barevnou nahrávkou. Pestrou, přesto pevně sevřenou.

"Baromantika" má také krásně zasněnou duši. Rozvíjí představivost jako dobrá kniha. A i když texty napsalo více básníků - kromě hlavní aktérky ty nejkrásnější dodal Martin Kyšperský ("Ptáci" a "Valerie") a Michael Kubesa ("Království zvyku"), všechno tu do sebe zapadá, patří k sobě, a to i přes to, že se na albu zpívá třemi jazyky. Vedle češtiny je tu anglický "Brother" a polská "Wspomnienie".

A pak je tu ještě jeden moment, vůbec ne nedůležitý. Lenka Dusilová umí fantasticky pracovat s dynamikou a svou hudbu tím dělat nesmírně plastickou. A tak tu slyšíme na jedné straně přívaly hlukových hradeb, které jsou ale často bourány tak, aby nechaly vyniknout křehkému hlasu Lenky. Pracuje se s tichem i s hlasem, z něhož se stává jeden z dalších nástrojů. Nacházejí se různé experimentální syntetické zvuky, které kontrastují prapůvodním akustickým nástrojům (třeba harfě), jejich přirozené kráse. To vše je zkomponováno s pokorou a zároveň přirozenou jistotou.

Lenka Dusilová už mnohokrát potvrdila, že patří ke špičkám na naší hudební scéně. A její poslední tři alba se stala skutečnými klenoty. A ačkoliv si teď opět neumím představit, kam nás zavede na své následující desce, těším se na ni. Lenka zcela jistě opět přijde s něčím dechberoucím. Protože jak to tak vypadá, špatnou desku ona napsat a nahrát neumí.