Z Manhattanu do Asie a zpět

Jo, tohle bude pořádnej rock'n'roll! Kluk v sáčku s kytarou vypadá, že si to docela užívá. Holka vedle něj to samé. Vlasy jí divokým tancem poletují všude kolem. Není jí vidět do tváře, ale v krátkém outfitu je docela sexy. Vlastně oni oba. Že by noví The White Stripes? Nebo americká alternativa Blood Red Shoes? Ani jedno ani druhé. Energicky vypadající fotka na obalu je značně matoucí, celá půlhodinka se nese ve středním poklidném tempu, snad jen s lehkým náznakem živelnosti v úvodní "Abducted".

Zatímco energie tu skutečně není na pořadu dne, osobitosti mají tihle dva na rozdávání - ostatně možná právě díky osobitosti si na Pitchforku, Allmusic a od čtenářů NME vysloužili svorně hodnocení 85 %. Ačkoliv jsou Cults domovem na Manhattanu, znějí jako procházka po ulici kdesi ve východní Asii, kam už pomalu dolehla anglo-americká kultura; bohatá a pestrá škála perkusí či východními dálkami znějící aranže a sbory (třeba "Go Outside") zde fungují na tradičních západních hudebních postupech a melodiích. Tento příměr však berte jen jako berličku, stejně jako fádní označení indie pop - je dost pravděpodobné, že obrazy, jež poslech Cults vykreslí vám, budou vypadat úplně jinak.

V každém případě však platí, že forma (chcete-li produkce), tedy všechny ty tajemné zvuky, echa a barvy, s přehledem vítězí nad obsahem. Zjednodušeně řečeno nejde o to, co Cults hrají, ale jak to hrají. Zřejmě nebude náhoda, že je pod deskou podepsán Shane Shoneback, jenž dříve spolupracoval s neméně osobitými Vampire Weekend. Retro styl, jímž se s jeho pomocí prezentuje ústřední dvojice Madeline Follin a Brian Oblivion, je nenásilný a ležérní. A také nenuceně milý - když vokalistka Madeline v "You Know What I Mean" diblíkovsky recituje "Please, please, come and save me," klidně byste si na jejím místě představili Duffy. Vokál mužské poloviny dua je oproti tomu slyšet jen výjimečně, v pozadí se stará o kytaru a perkuse.

Z příjemných třiatřiceti minut žádná skladba výrazněji nevybočuje, stejně jako zde nenajdete zbytečnou vatu. Jedenáctka písní drží pohromadě jako celek, a pokud bych měl přece jenom nějaký kousek vyzdvihnout, zvedám ruku pro "Bad Things" a "Oh My God". A co vy?