Hudební novináři milují nečekaná a neočekávatelná spojení. A Lou Reed plus Metallica jedním takovým určitě je. A když z takového spojení vyjde deska, která si říká experimentální, je publicita zaručena předem. "Lulu" je ale, podle všeho, experimentální tak, až je vlastně špatná. Tvrdí to i naši makrorecenzenti.
© facebook interpreta Jakkoliv to ze začátku vypadalo slibně, ukazuje se, že spojení
Lou Reed a
Metallica si koleduje o průser roku. Metacritic.com - 41 procent, nadšený je jen Uncut a BBC. Nebo to
celý svět jenom nepochopil? Když Matěj Bílý napsal:
"V rámci poslechu hudební nahrávky však utrpení na místě není, a proto experiment jménem 'Lulu' musím na hudebním zinu hodnotit zcela nedostatečně," a nahrávce v
recenzi udělil ostudné tři body z deseti, řekli jsme si: A dost! My tomu zkusíme porozumět! Sebrali jsme pět redaktorů a pustili se do makrorecenze. Výsledek ale poměrně dost kopíruje zmíněný meta-server: "Lulu" od nás odtančila se 46 procenty.
Daniel Mareš - Po dlouhé době deska, která vyvolává vášně (8/10)Vztah k interpretům: Žlutý banán miluji, Metallicu uznávám a respektuji.
Vzpomínám si na koncert k pětadvacátému výročí založení Rockandrollové síně slávy. Tehdy se mi zdálo spíše jako takový drobný vtípek, když na pódium přišel Lou Reed a začal zpívat za doprovodu Metalliky. Evidentně však bylo vidět, že se ohromně baví. A nyní tu máme společnou spolupráci, a dokonce desku. Nejprve nastalo zděšení. Pravověrní fanoušci Metalliky kroutí jen nevěřícně hlavou. A nemohou pochopit, že se toho jejich oblíbenci dopustili. Už na začátku však bylo řečeno, že se jedná o svébytný projekt. Že nejde o další řadové album. Ale i tak jsou hlasy přesně opačné. Všichni se těšili na novou desku a ono se na svět vylouplo tohle. To právě Reedovi fanoušci jsou shovívavější. Někdejší ikona stylotvorných
Velvet Underground a bohémského New Yorku druhé poloviny šedesátých let se musela při nahrávání skutečně bavit. I já jsem při prvních tónech přemýšlel, zda to byl dobrý nápad. Nejsou však šokující spojení a netradiční alba právě tím, co současná hudební scéna potřebuje? I mně se však zdá, že Reedovi sedí komornější a syrovější doprovod. Deska to ale není špatná a vyloženě se při ní bavím.
Marek Odehnal - Jen pro silné povahy (5/10)Vztah k interpretům: Řadu let pro mě byla
Metallica nejoblíbenější kapelou. Ať už šlo o jejich thrashmetalové majstrštyky, nebo rockové desky
z 90. let, přičemž obě období považuji za stejně hodnotná. Lou Reed je pro mě spíš chlapík z rockových encyklopedií,
který kdysi bodoval s Velvet Underground a nazpíval "The Perfect Day", nicméně chtěl jsem se
jeho vkladem nechat překvapit.
Na začátku tohoto spojení byly ambice stvořit něco
jiného. Metallica se rozhodla poprvé ve své historii natočit koncepční desku a uměleckou
avantgardu, k čemuž si přizvala zasloužilého rockera
Lou Reeda. I když textovou složku lze
v tomto případě považovat za určující, pořád posloucháme hudební nahrávku. A jak to tedy
celé zní? Velmi sympaticky hodnotím návrat Metalliky k rockovému stylu 90. let, který jim
vzhledem k jejich letům sedí daleko víc než senilní thrashování z poslední desky "Death
Magnetic" (i to si zde ale najde své místo v podobě reminiscencí na skladbu "Disposable
Heroes".) Oceňuji i znepokojivou atmosféru, kterou se nahrávce daří navodit. Bohužel to celé,
jak je tomu u Metalliky už dobrým zvykem, zabíjí chorobně dlouhá stopáž. Je to v podstatě
minimalistická deska, tak proč sakra trvá skoro devadesát minut a je rozdělena na dva disky?
Opravdu silných momentů je zde poskrovnu a být album dlouhé pětačtyřicet minut, budu ho
hodnotit jako docela zajímavý experiment. Výsledná podoba upletení "z hovna bič" o délce
celovečerního filmu je ale jen pro silné povahy. Přesto to není úplný odpad.
Honza Průša - Otázky, nedůvěra, překvapení, rozpaky (5/10)Vztah k interpretům: Lou Reed utvářel můj hudební názor. Metallica ani moc ne.
© facebook interpreta Před pár dny se
Suzanne Vega ptala na svém facebookovém profilu, co by si měla obléknout na release party k desce "Lulu". A není se čemu divit. Spojení tak rozdílných umělců, jako jsou Lou Reed a Metallica (něco jako kdyby
Kabát spolupracoval s
Vladimírem Václavkem), vytváří otázky, nedůvěru, překvapení. No, a pánové si zřejmě museli experimentální cestou dokázat, že tudy fakt cesta většinou nevede. Proč? Metallice se většinou bohužel povedlo převálcovat vše, co je na Reedovi pěkné a elektrizující, asi jako když máte pěkný starý kus nábytku s nepřehlédnutelným příběhem a vedle něj postavíte skříň z IKEA. A přitom ty písničky nejsou vůbec špatné. Často jim předchází výborná úvodní část, s jiskrou, s příslibem gradace, která ale nepřijde. Místo ní to kapela zaleje betonovou nudou a amorfním asfaltem. Sice tu jsou i velmi pěkná místa (třeba nakonec velmi dobrá "Cheat On Me" nebo krásný úvod k následující "Frustrations"). Ale ve výsledku i tak deska vyvolává hlavně rozpaky.
Michal Koch - Zřejmě hluboké umění či
co... (3/10)
Vztah k interpretům: Metallicu již drahně let oblibuji, Lou Reedovi jsem
nikdy moc nerozuměl.
Inu proč ne. Proč nenapsat nějaké ty mírně (nebo hodně) úchylné básně, ať už
pod vlivem vnímání posunujících látek, nebo pod vlivem své vlastní pozoruhodné
psychiky. Proč se nepotkat s kámošema, co spolu hrají metal, nepopít trochu
škodlivých nápojů a nepokouřit trochu inspirativních bylin. Proč následně neposedět
někde v obýváku a do čtyř do rána nenahrávat společné jamování a mírně mimo vše
posunuté deklamování oné výše zmíněné poezie. Však z toho buď vyleze umění,
nebo prostě za den, dva či tři, až s klukama vystřízlivíme a nahrávku v příčetném
stavu vyposlechneme, tak se tomu zasmějeme. Vždyť to není vůbec víkend k
zahození, že ano. Jen jednomu nerozumím: proč to vydávat jako hudební album?
A když už, proč v tolika verzích? Vždyť to přinejmenším není ekologické (i když
chápu, že sto šedesát šest dolarů za Deluxe Tube Box je lákavých, Amazon momentálně hlásí
vyprodáno).
P. S.: Ony dva body nad minimum jsou za zmíněné metalličí jamování (jeden) a
Larsovo bubnování (druhý).
Petr Bláha - Nechci to
ani pojmenovávat (2/10)
Vztah k interpretům: Lou je klasik, ale nevyhledávám ho,
Metallica má můj uctivý respekt a obdiv, vlastně jsem asi její
fanoušek.
Nic, prázdno, hnus, temnota a nejzbytečnějších devadesát minut mého života, co se týče hudby.
Neposlouchatelný singl měl být varováním, ale ne, lidská nepoučitelnost nezná mezí, a proto jsem se
musel provztekat poslechem tohohle alba. Nějak jsem pořád naivně věřil a zkusil to dokonce vícekrát,
ale nic z toho nezabralo. Poslech byl pořád stejně strašlivý a útrpný. Ruku na srdce, otřesné desce
Jakuba Smolíka se od srdce škodolibě zasmějete, jenže co s neposlouchatelným počinem oblíbené
kapely? Nic a zase nic. Nahrávka se zdá nekonečná, Lou Reed to nezachraňuje a
Metallica zní jak
kdejaká průměrná bigbítová kapela z Bandzone, co má šedesát fanoušků. Navíc Lars Ulrich hraje na
jistotu, takže to jsou po většinu času začátečnické etudy. Upokojit se brzkým koncem taky nelze,
takže kde vzít a nekrást? Jediným pozitivem uchraňujícím projekt od totální potupy je fakt, že jde
spíše o experiment, který není řadovou deskou. Být totiž celá tahle komedie řadovkou, tak si James
Hetfield zítra ráno přijde k pánu pekel pro vlčí ocas.
Album: Lou Reed & Metallica - Lulu
Průměrné hodnocení: 4,6/10
Celkový čas: 87:04
Skladby: CD1: Brandenburg Gate, The View, Pumping Blood, Mistress Dread, Iced Honey, Cheat On Me. CD2: Frustration, Little Dog, Dragon, Junior Dad