Bude "Lulu" víc Metallica, nebo Lou Reed? Pravděpodobně klíčová otázka před poslechem desky s nepříliš říkajícím názvem. Odpověď je poměrně složitá, jelikož se jedná o zcela nestandardní nahrávku, kde nakonec za delší konec provazu tahá Reed. Je to však ku prospěchu věci?
Než si vůbec pustíte album honosící se jednoduchým, leč zajímavým obalem, je třeba ujasnit si pár záležitostí, které vám mohou ušetřit následný šok. Název nahrávky je odvozen od hry "Lulu Plays" amerického avantgardního divadelního režiséra Roberta Wilsona. Právě pro tento kus složil Reed několik skladeb, které se shodou okolností staly páteří jeho spolupráce s Metallikou. Pokud Wilsonovo dílo neznáte, vězte, že jde o absolutní alternativu, a tento fakt se na desce odráží v nejjasnějším možném světle. Jedná o totální experiment, avantgardu, úlet do jiné dimenze. Nebál bych se pojmu
hudební surrealismus.
V zásadě je těžké desku objektivně zhodnotit. Klíčovým faktorem je, z jakého pólu k "Lulu" přistoupíte. Jste fanoušek
Metalliky (a to ještě jaké éry), nebo
Lou Reeda? Očekáváte regulérní desku, nebo spíše experimentální projekt? Hledáte hudbu ve smyslu, jak ji doposud prezentovala Hetfieldova parta, či spíše alternativní
performance, kterou v poslední době produkoval Reed?
Pokud čekáte jakoukoliv instrumentální kvalitu, pokračování
"Death Magentic" nebo dokonce thrashovou smršť odpovídající aktuálním koncertním setům Metalliky, "Lulu" si raději ani nepouštějte. Ano, máme-li hodnotit hudební složku samotnou, dopadne to katastrofálně. Největším pozitivem je v takovém případě zvuk, který předčí minimálně dvě poslední studiovky Metalliky. Vokály jsou lehce vytažené, což při důrazu na epičnost díla a texty v podstatě koresponduje s konceptem desky.
Pokud hraje hudba, její základ tvoří jednoduché, hutné, valivé riffy. Bohužel již tisíckrát ohrané v podání velkých i nejzapadlejších agrárních uskupení. Návaznost na jakoukoliv dosavadní tvorbu Metalliky nehledejte. Při bedlivém šťourání objevíme lehké odkazy na období "Reload", ale i to je vcelku zavádějící. Nápadů nalezneme minimum, instrumentální invence se nachází na nule. Nejlepším příkladem v tomto ohledu budiž v diskusích proklínaný singl
"The View". Paradoxně jedna z lepších skladeb na albu.
Lars Ulrich si s chutí odpočinul od dvou kopáků. Na "Lulu" prezentuje polohu, ve které si je dnes relativně jistý (na rozdíl od hraní některých starých skladeb
naživo). Deska se nese v pomalém, případně středním tempu, výraznější gradace se objeví jen na přelomu songů "Pumping Blood" a "Mistress Dread". Druhá jmenovaná připomene thrashmetalové kořeny Metalliky. Bohužel páteř šest minut dlouhého songu tvoří riff o dvou tónech a jednom kytarovém
průtrsu, podpořený monotónním Ulrichovým kulhajícím kvapíkem, který se v jednu chvíli opakuje dokola více než dvě minuty…
Naopak právě úvod "Pumping Blood" vás utvrdí, že hudba je až na druhém místě. Pouze vytváří zvukovou kulisu pro příběh, který Reed převážně recituje, místy zcela falešně. Do vokálních výstupů se pouští málokdy, což jen podtrhuje avantgardní dojem. James Hetfield dostal vokálního prostoru výrazně méně. Z jeho partů je ovšem zřejmé, že na hlase neztratil nic. Nečekejte thrashovou nakřáplou polohu, ale poctivý rockový zpěv, který v rámci svého ranku převálcuje nejednoho konkurenta. Kirk Hammet se projevuje velmi decentně a v nepříliš lichotivém světle, Trujilova basa opět ztracena bůhví kde. Obrovská škoda skvělého instrumentalisty. Kde jsou jen časy Infectious Grooves?
"Lulu" irituje především neskutečně dlouhou stopáží, která je navíc z velké části tvořena pouze Reedovým vyprávěním na pozadí kytarového vazbení, škubání tónovou clonou či naprosto neúčelného samplového podbarvení. Takový koncept by musel zabít i poslední zbytky jakékoliv instrumentální snahy, pokud by tedy nějaká byla. Typickým příkladem je jedenáctiminutový song "Cheat On Me", kdy Lou neustále pořád dokola recituje:
"Why do you cheat on me? Why do I cheat on me?" aniž by se cokoliv dělo. Korunu všemu nasadí infantilní nástup bicích po čtyřech a půl minutách šumu a vazeb.
Dlouhá stopáž si vyžádala rozdělení alba na dva disky. Pokud se snad posluchač domníval, že první placka je jen zahřívacím kolem a vše vypukne na druhém kotouči, bude tvrdě vyveden z omylu. To, co se line z reproduktorů například během "Little Dog", musí přesahovat i hranice tolerance fanoušků největších experimentů. Po tomto "songu" je i vcelku (pod)průměrná skladba "Dragon" vysvobozením, byť se nevymaňuje z okovů nekonečné monotónnosti a zvuky, které vyluzuje "sólová kytara", se snad ani nedají nazvat hrou.
Záměrně nehodlám hlouběji hodnotit textovou náplň. Některá sdělení jsou zajisté podnětná, chtělo by to však podat je v kontextu "Lulu Plays". Takto působí nesourodě. To se již dostáváme na pole divadelních hudebních doprovodů, nikoliv samostatných nahrávek. Tak je však deska prezentována. Věřím, že na prohnilých prknech malého divadla by obsah tohoto nosiče mohl mít slušnou váhu jako dramatická kulisa. Přiznávám, že při naposlouchávání se mi některé pasáže zaryly velmi nepříjemně do mozku, což by v kontextu dramatického vystoupení mohl být kýžený efekt. V rámci poslechu hudební nahrávky však utrpení na místě není, a proto experiment jménem "Lulu" musím na hudebním zinu hodnotit zcela nedostatečně.