Práce až do úmoru se vyplatila

Jak často se v 2000s stalo, že výborné debuty zůstaly nepřekonány (což zdaleka nemusí znamenat, že ty další desky jsou špatné desky)? The Strokes, Interpol, Arctic Monkeys a snad i Bloc Party? V roce 2008 se v zámoří objevila další kapela s dalším perfektním debutem. Fleet Foxes. Nechybělo málo a i oni se mohli zařadit po bok těch, kdo vyčerpali své nejlepší, za dosavadní život nahromaděné nápady na první desku, aby jim na další zbylo třikrát míň času a invence anebo aby se spokojili s úspěchem a sami se sebou. Jenže nestalo se, "Helplessness Blues" je velmi důstojným nástupcem krásného eponymu a v některých momentech ho i překonává. Rozhodně je deska o něco komplexnější a obsahuje zatím asi nejlepší standalone track, který dosud tito (teď už ne tolik) vousatí bardi napsali, titulní skladbu "Helplessness Blues".

Jedním z klíčových faktorů, proč se jim tehdy podařilo tak velkolepě uspět se svým debutem, je nepředstíraná upřímnost. Stejně jako Arcade Fire při psaní "Funeral" ani Fleet Foxes netušili, jaký klenot se jim rodí pod rukama, dokud jim to nesdělili novináři a posluchači. Po skončení první tour z roku 2008 měla kapela napsaných několik nových písní a plán zněl vypustit další album a moc o tom nepřemýšlet. To se na poslední chvíli změnilo a přece jen zvítězil perfekcionismus (děkujeme za něj) - kapela na poslední chvíli zrušila nahrávání a materiál vyhodila do koše, čímž měla údajně přijít o 60 000 dolarů z vlastních kapes. Místo toho se Robin Pecknold zavřel ve svém sídle, aby se mohl neúnavně věnovat bolestivému procesu tvorby čistého umění. Jak tedy chutnají plody jeho ochoty filtrovat jen ty nejlepší výkony?

Úvodní "Montezuma" otevírá hypnotickým echovitým riffem a Pecknold načíná album velmi vkusně tematickým bilancováním: "So now I am older / Than my mother and father / When they had their daughter / Now what does that say about me?" Výborné texty jsou povinností u skutečných umělců a u FF rozhodně nešlápnete vedle. I z toho důvodu mám neustále chuť přirovnávat právě k Arcade Fire (anebo k Wilco). Další skladby "Bedouin Dress" a "Sim Sala Bim" překvapí i méně obvyklými nástroji, víc se také objeví akustická kytara.

Vrcholem alba je však již zmíněná "Helplessness Blues" (dá se zdarma stáhnout na webu kapely), skladba evokující Jeffa Manguma z Neutral Milk Hotel s jeho superupřímnou metodou songwritingu "stačí mi kytara, tužka a papír". Po třech slokách a třech refrénech skladba zajímavě vygraduje a několikrát se zopakuje možná ústřední textový motiv celého alba: "If I had an orchard I'd work till I'm sore." Robin Pecknold je intelektuál skrz naskrz a zdá se, že obrazy pastýřství a oslava obyčejné práce je něco pro něj (myšleno jen v tom nejlepším smyslu). Tenhle kus funguje už na první poslech.

Dalšími skladbami, jež stojí za vyzdvihnutí, jsou například "The Shrine / An Argument" svou kompozicí připomínající až "Paranoid Android", intimnější akustická "Someone You’d Admire" nebo závěrečná "Grown Ocean".

Písně na "Helplessness Blues" jsou originální, funguje songwriting, hudební styl není příliš okoukaný, je to tak trochu malý underground. Faktem je, že Fleet Foxes natočili skutečné album. Album, které se - i přes jednotlivé klenoty - vyplatí poslouchat jako celek. Což je dnes malinko vzácnost, zvlášť když navíc můžeme říct krásné album. A když navíc můžeme říct krásné album s kytarami.