Nemusíte být zrovna hifisti, abyste přišli na to, že tady něco nehraje. Respektive hraje, ale hodně špatně. Stačí obyčejná minivěž nebo repráčky k počítači a už poznáte rozdíl. Tak daleko už zašla takzvaná Loudness War - přeloženo do češtiny Válka hlasitostí. Na začátku stojí předpoklad, že hlasitěji nahraná hudba zní na první poslech lépe. Na konci celého řetězce je pak posluchač otupělý ze zkreslené hudby, která postrádá hloubku a dynamiku a jejíž poslech už po pár desítkách minut vyvolává únavu a bolehlav. A je jedno, zda posloucháte intimní klavírní písničkáře nebo metal. Pojďme se nejprve stručně podívat ke kořenům zla.

Z Detroitu až do virtuality…

Hlasitěji nahraná hudba dokáže více zaplnit posluchačovy smysly a upoutat jeho pozornost. Vydavatelství proto už v polovině dvacátého století začaly lisovat speciální hlasité verze vinylů pro jukeboxy v restauracích. Jukeboxy totiž měly napevno stanovený limit hlasitosti a nahrávka, která se k tomuto limitu více přiblížila, tak měla větší šanci omámit návštěvníky barů a klubů. Slavné americké vydavatelství Motown, jehož detroitské nahrávací studio se právem jmenovalo Hitsville USA, dokonce postavilo na hlasitosti s vysokou mírou zkreslení svůj zvuk. Díky tomu i jemnější nástroje a vokály zněly jako pořádný rock’n’roll - a to v době, kdy ještě zkreslené elektrické kytary nebyly běžnou součástí populární hudby. Na podobném principu, jen se specifickým využitím ozvěny, stála i nahrávací technika Wall Of Sound slavného producenta Phila Spectora.

Vysoká hlasitost se však tehdy uplatňovala cíleně jen na určitý druh hudby a nestala se součástí obecného soutěžení. Navíc způsoby analogového nahrávání a záznamu na desky či magnetofonové pásky umožňovaly zvyšování hlasitosti jen částečně. Jenže pak přišla digitální éra...

Cédéčka byla zpočátku spíše médiem pro labužníky, ale tím, jak rostl jejich komerční potenciál, přišlo se na to, že nabízejí daleko větší možnost zvyšování hlasitosti nahrávky, zejména díky novým možnostem digitální dynamické komprese (více o procesu v infoboxu). Zhruba od poloviny devadesátých let se pak pomalu rozjela neoficiální soutěž o to, kdo bude mít hlasitější nahrávku. Postupem času pohltil tento trend rockové, popové, ale i mnohé další žánry a čím díl více lidí se začalo ptát: "Nepřehnali jste to už náhodou?"

Hlasitěji je lépe

Hlasitěji nahrané cédéčko je prostě více slyšet, a tak máme pocit, že naše věž či přehrávač mají vyšší výkon a plnější sound (ve výsledku výkonnostní limit reprodukčního zařízení samozřejmě nejde obejít). Citlivě provedená komprese také může vytáhnout jinak takřka neslyšné detaily v pozadí a zvýšit zajímavost a senzuální účinek. Argumentem zastánců vysoké hlasitosti nahrávek je taky fakt, že stále více lidí poslouchá muziku mimo domov - ve sluchátkách v hlučném prostředí. Hlasitěji nahranou desku bez tichých prvků pak lépe slyšíte. Takto nahraná hudba se také lépe poslouchá jako kulisa, její mikro i makro dynamika totiž tolik neruší. Hlavní motiv však prioritně vzešel od vydavatelství. V rádiích jsou hlasitěji nahrané písničky oproti těm tišším lépe slyšet - dnes už to však tolik neplatí, díky filtrům, které rádia používají a které dále tlačí hlasitost k maximu. Také podle poslechových testů dnes lidé upřednostňují nahrávky s vyšší hlasitostí a tedy menší dynamikou - vydavatelé samozřejmě konzumentům naslouchají. Jenže nejde v tomto případě spíše o posluchačský zlozvyk? Připomíná to debaty s mými polskými přáteli, kteří budou donekonečna hájit polský způsob televizního dabingu (vše namlouvá jeden hlas přes takřka neslyšné původní znění), ačkoli plnohodnotný dabing nebo titulky jsou evidentně méně kompromisním řešením.

Toxické dávky zvuku

Jaký je vlastně problém hlasitě nahraných desek? Postrádají hloubku, barvu a dynamiku; to však pouze v tom lepším případě. V tom horším, který je dnes celkem běžný, jsou navíc silně zkreslené - slyšíme tzv. digitální clipping (praskání), středy jsou zahuhlané a slévají se, výšky naopak nepříjemně syčí. Je to vlastně obdoba situace, kdy vytočíte hlasitost na maximum a repráky už nestíhají. Vaše nově koupená hi-fi sestava, drahá sluchátka nebo hudební soubory ve vysoké kvalitě jsou vám pak houby platné; stejně to zní skoro jako z mobilu. Za všechno může mastering, tedy poslední fáze přípravy nahrávky. Právě tam přichází ke slovu komprese a dolaďování jednotlivých frekvencí tak, aby zněla deska co nejlépe (dnes spíše co nejhlasitěji!) na všech typech přehrávačů. Proti masteringovým inženýrům se už v poslední době obrátil i hněv fanoušků. V případě desky "Death Magnetic" od Metalliky, na níž kopáky připomínají žbluňkání a kytary nasrané čmeláky, dokonce fanoušci sepisovali petice a nakonec si poradili po svém (viz. infobox). Jednoduchým argumentem proti předopovanému soundu je pak vzkaz: "Chceš to nahlas? Použij volume!"

Únikový východ

Poslouchat hudbu s potěšením už dneska není snadné a neplatí ani hláška "mě se to netýká, neposlouchám mainstream". Loudness War zdaleka nezuří jen v komerčním rocku a popu, ale i ve specifičtějších žánrech od indie až po jazz. Jedním z mála žánrů, kde je naprosto tabu, je vážná hudba, jež by zbavená dynamiky přišla takřka o všechno. Nezbývá, než si vybírat interprety, kteří se jí brání a v případě spousty jinak výborné muziky, kterou tahle válka zasáhla, radši moc nepřemýšlet, o kolik by byla bez bobulí muzikálnější. Další cestou je kupovat vinyly, kde princip fyzického záznamu na desce do velké míry znemožňuje aplikaci komprese dynamiky - ne každý je však příznivcem analogu.

Při současném vývoji se pak nelze divit, že hifisti stále upřednostňují staré nahrávky z doby před válkou (nebereme-li v potaz jejich zamrzlý vkus). Samostatnou a hodně smutnou kapitolou jsou pak nová remasterovaná vydání hudebních klasik. Remastering sice nahrávku většinou pročistí a zpřehlední, ale pak ji doslova zabije sníženým dynamickým rozsahem. Ve výsledku zní daleko lépe několik desítek let starý originál, i včetně šumu. Samozřejmě také zde je dost výjimek (namátkou třeba nedávno citlivě zremasterovaný katalog The Beatles).

Do války s válkou

Existuje už celkem početná komunita posluchačů a lidí z pozadí nahrávacího průmyslu, která se rozhodla aktivně bránit. Výsledkem je třeba mezinárodní Den dynamického rozsahu, různé databáze interpretů podle jejich válečného štváčství (např. zde), koncept certifikátů zvukové nezávadnosti nebo vznik softwaru pro jednoduché změření dynamického rozsahu.

Jazzový vizionář Miles Davis celou svou kariéru říkal, že ho na muzice nejvíce zajímá ticho. Právě ono tvoří v hudbě napětí, vytváří dualitu se zvukem, s tónem... Moment, kdy se vraždí ticho, musí štvát i příznivce uši proplachujícího noise rocku: mizí totiž pestrost, hudba ztrácí informaci, vše se slévá v jeden proud různě zabarveného hluku - všichni pak vlastně poslouchají onen noise. Navíc si k dynamické kompresi můžeme připočíst ještě další druh komprese při vytváření ztrátových hudebních souborů jako MP3, WMA atd. Tento proces totiž ve snaze zachovat frekvenční rozsah nahrávky jako první bere z jejího prostoru a dynamiky. Plochost se tak ještě násobí. Loudness War není pokrok, ale slepá a hlavně nahluchlá ulička... momentálně bohužel spíše dálnice.

PS: Vypadá to, že se trend snad konečně začne obracet, mno, uslyšíme!

Jaké desky byste přidali do našeho seznamu hanby?