Pokud jste o ní neslyšeli a pustíte si její desku, třináctá sekunda poslechu bude ten moment, kdy se poprvé zamilujete. V ten moment, kdy začne zpívat. Je to možná jenom blbá domněnka, protože jsem to nezažil. Měl jsem totiž to štěstí už nějakou dobu zpátky vyfasovat odkaz na jedno video na YouTube.com, takže to moje poprvé bylo trošku jiné. Ale zato moc romantické, v příjemný podvečer, u dvojky červeného...

Už jen z toho videa je patrné, že Zaz je živel. Což o to, divokých zpívajících slečen známe mrtě, ale všechny do jedné můžou této Francouzce závidět intonaci a to, jak pevně a čistě umí nasadit. Její hlas voní, je neotřepaný, mírně nasládlý, vanilkově svěží, přidrzlý, jemně chraplavý, trošku tajemně zastřený, srdečně citlivý a ani se nebudu roztékat nad tím, jak neuvěřitelně vyzpívaný a kolik má oproti mnohým technicky navrch. Ale ten hlas samotný není tím, co funguje na masy, není tím důvodem osmatřiceti týdnů v top tenech Francie a Německa (kde desku vlastní v prvním státě minimálně půl milionu obyvatel, v druhém dvě stovky tisíců).

Album vyšlo původně v květnu 2010, u nás o rok později. A už v lednu, než vůbec vyšlo u nás, se nahrávky prodalo ve dvaceti zemích světa více než milion kousků, jako v pohádce. A jaká ta deska je? Výborná. Nabídne vám devětatřicet minut hudby, čili docela krátký časový úsek, který je natřískaný příjemnými a až překvapivě různorodými songy. Ve výsledku vám poslech tak uteče, že se deska točí a točí a vy si ani nestihnete vzpomenout na to všechno, co vám tento žánrový hybrid s akordeonovou patinou připomíná.

Dočkáte se rozverných skočných písniček, posmutnělých kousků, pseudo-šansonu, hitovek podobných náladou i atmosférou těm z "Tria z Belleville", osmdesátkama zavánějících srdceryvných balad i zajímavého folkcountry (díky kterému si vzpomenete, že už jste dávno zapomněli na Amy MacDonald) a dalších žánrových výstřelků. Všechny drží víceméně totožný akustický kabát a něco jako francouzské dekorum (nejen kvůli řeči a akordeonům); instrumentačně je deska živelně proměnlivá, čeká na vás v každém songu nějaké to překvapení (od flétniček po mandolíny), a díky tomu všemu působí album jako pestrá a bontonu plná koláž.

Mezi nejlepší kousky patří hudebně otřepaný otevírák "Les passants", má přesně tu atmosférou, která si vás psychicky nastaví a fyzicky usadí, abyste si celou desku naplno užili. Pojuchali v "Ni oui Ni non" i u piána a neošansonu "Dans ma rue" zatruchlili. Dalším z toho nejpovedenějšího je bezpochyby "La fée". Lehká a melancholická baladička s podtextem, i když je o "víle, kterou našla na střeše a která už nemůže létat a zůstává jenom doma, čte periodika a kouká na telku". Další výborná věc na vás čeká ve finále alba, překrásná imitace někdejších balad, "Éblouie par la nuit". Vůbec na tu desku nepasuje, ale ani trochu nenadbývá.

"ZAZ" je převelice slušnou deskou. Ucelenou a uzavřenou žánrovou nahrávkou s parádním ksichtem. Není svým způsobem nijak zásadní, nezapíše se do dějin jako revoluční, ale funguje. A má co nabídnout. Doceníte ji, pokud máte čas od času chuť na přímočarou a chytlavou muziku, která vás nadnese a srovná. A to Zaz, která se na albu z větší poloviny podílela i autorsky, umí výborně. A nejen díky neotřelému hlasu a frázování.