Jak by vypadalo slovníkové heslo k albu "Homobot" třeba na Wikipedii?

Hynek: Osmá řadová deska Support Lesbiens, na které jsme pracovali od ledna tohoto roku. Kolem dubna jsme šli ven se singlem a měli natočený už asi tři věci. Samozřejmě to bylo jako vždycky: měli jsme na desku půl roku a říkali si, že je to paráda, že máme hodně času. Ale poslední měsíc jsme makali dost intenzivně. Původně jsme si chtěli novinku dělat sami, ale nakonec se stal nedílnou součástí konečný produkce Ecson Waldes. Je to šikovnej člověk, se kterým se dá o věcech bavit. Měl docela zásadní připomínky a pro nás, starý kmety, do toho přinesl novej rozměr. Zásadně ovlivnil zvuk alba, a proto jsme ho připsali jako spoluproducenta. To, jak zní noví Support Lesbiens, je jeho zásluha.

Co ten homobot v názvu?

Hynek: Ten nepochází z hudebního materiálu, ale z naší nové vizuální identity. Nápad stylizace fotek vzešel od fotografa Petra Kurečky.
Kryštof: Viděli jsme od fotografa návrh, který dělal sám na sobě a měl ho spojený s úplně jinou příležitostí a sloganem. Líbilo se nám to, ale dlouho jsme řešili název. Zrovna to jeho slovní spojení bylo dobrý, jenže pro nás se moc nehodilo. Dlouho jsem nad ním přemýšlel a myslím, že homobot se povedl. Jde o obecný zamyšlení nad tím, kam lidská rasa směřuje.

Zachycuje to nějak rozpoložení kapely Support Lesbiens v roce 2011?

Kryštof: Zachycuje to náš momentální pohled na to, co se děje s tímhle světem. Lidská rasa dospěla do okamžiku, kdy je schopna transplantovat jakoukoliv část lidského těla. Nedávno jsem o tom viděl poměrně dlouhý rozhovor s jedním profesorem a ten říkal: ano, my jsme opravdu schopní transplantovat i hlavu. Problém je v tom, že kůže je jedna z nejalergennějších částí lidského těla. Takže nepřijme cizí součást. To ale furt neznamená, že nejsme schopni transplantace. Čili oni umí napojit a zfunkčnit všechny ty trubky, ale ta věc nepřežije. Je to běh na dlouhou trať, ale zároveň vidíme, jak v posledních letech postupuje technologický vývoj. Když jsem viděl naše nový fotky, říkal jsem si: no jo, ale to nejsou lidi. To jsou androidi! Postupem času jsem dospěl ke slovu bot, zkrácenině slova robot, která se používá nezávisle a můžeš ji připojit k čemukoliv. Pak to znamená, že to slovo je robotickýho charakteru. Když jsem přidal člověka, tedy homo, vznikl homobot. Pro nechápavý jsem to ještě znázornil v genealogický řadě od australopitheca až po tenhle nový druh.

Kryštofe, tys na novinku tentokrát nepřispěl žádnou melodií. Vlastně jsi od roku 2006 a desky "Euphony & Other Adventures" přišel s jedinou skladbou. Nepotkal ses v posledních pěti letech s múzou tohohle charakteru?

Kryštof: Zkrátka mě žádná skladba nenapadla. Docela jsem ale na současných peckách participoval, hodně jsem vymýšlel zpěvovou linku a podobně. Ale pak jsem si řekl: proč bych tam potřeboval mít svý jméno? Není to tak, že bych na písničkách vůbec nedělal. Ale netrvám na tom, abych za to dostával peníze, nebo abych tam měl napsaný svoje jméno. Stačí mi, že tam mám svoje texty. Máš pravdu, na posledních dvou deskách mám jenom jednu pecku, ale vůbec mě to nemrzí.

Co na desce naopak nechybí, je duet "Keeper" s Tonyou Graves , s níž jste spolupracovali už na zmíněné "Euphony…" v písničce "To Stand A Bitter Problem". Pojede s vámi Tonya i na podzimní turné?

Hynek: Nad tímhle jsme zatím neuvažovali. Samozřejmě by bylo výborné, kdyby měla čas a na nějakej koncík přijela si společnou písničku zazpívat. Vzniklo to tak, že jsem s Tonyou spolupracoval na jejím sólovém albu. A na novince Support Lesbiens jsem chtěl mít něco zajímavého, což duet skýtá. Na "Euphony…" šlo o backvokál jedné písničky. Tady jsem chtěl, aby to bylo pade na pade, regulérní duet. Myslím, že je to v rámci toho materiálu zajímavý.

Myslíte, že novinka skýtá posluchačsky vlídnou písničku, jako byl svého času váš velký hit "Cliché"?

Hynek: Nic jako "Cliché" tam není. Jestli je tam písnička, která bude posluchačsky úspěšná, to si možná přejeme, ale netrváme na tom. Ze zkušenosti víme, že takovýhle hit přijde jednou za pár let.
Kryštof: Ale zaznamenal jsem první reakce na ukázky a všichni se vyjadřujou v tom smyslu, že je to hodně chytlavý.
Hynek: Spíš jsme desku koncipovali jako album, který se dá poslouchat v kuse. Aby tam bylo od každého něco. Jsou tam diskonáměty, punkonáměty, věci, který máme v poslední době v hlavách. Střeďáky, nějaká balada… S těma hitama nikdy nevíš, jak to dopadne.
Kryštof: Máme tak různorodou tvorbu, že jedním z největších oříšků je pro nás udělat pořadí hotových písniček na desku. S každým dalším albem řešíme, jestli ho udělat komerčnější, nebo méně komerční, nebo na to úplně srát. Víme, že na desce máme dvě nebo tři středoproudější písničky, které když zaberou, můžou přitáhnout víc lidí. Potom můžeme zvolit směr, jakým to uděláme. Buď všechny ty popový pecky nacpeme na začátek, nebo se na to vykašlat a necháme je bejt, ať si někde v pořadí žijou svým životem. Myslím, že pořadí písniček je důležitý, protože zásadně ovlivňuje dojem z nahrávky. První popová věc, kterou na nové desce uslyšíš, je tentokrát někde na čísle sedm. Rozhodli jsme se, že neuděláme to jakoby komerční pořadí, ale že to uděláme tak, aby "Homobot" fungoval z našeho pohledu. Takhle se nám líbí a věřím, že se bude líbit i našim fanouškům.

Co vy a kritika? Umíte ji přijímat?

Kryštof: Já si nepřeju nic jinýho než dobrou kritiku.

Jak si dobrou kritiku představuješ?

Kryštof: Spousta lidí má tendenci kritizovat, ale promiň - podívej se na diskuze po fotbalovejch utkáních. Osmdesát procent toho můžeš škrtnout, protože to jsou prostě cancy a nesmysly, kterýma si lidi akorát ulevjej. Kritika musí mít hlavu a patu, a pak naprosto stoprocentně přijmu i tu špatnou. S tím nemám problém. Musím se z ní ale dozvědět, v čem je problém, proč to tak je. Protože když je jenom špatná a není tam zdůvodnění, pak to není kritika, ale soukromý názor. Ten budu taky respektovat, ale nechtěj po mně, abych se k tomu choval jako ke kritice. Vždyť kritika musí splňovat nějaký novinářský zákonitosti. Je přece založena na nějakým vzdělání, na tom, že se v tom ranku pohybuješ a znáš tvorbu a vývoj kapely, můžeš srovnávat… Z toho všeho nakonec může vzejít dobrá kritika, která pak samozřejmě může skončit pozitivně, méně pozitivně, nebo úplně negativně. Čím více to má atributy osobního názoru, tím méně je to pro mne kritika. Deska přece nejde jenom šmahem sestřelit se stolu. Tím jenom řekneš, že se ti nelíbí.

Jak jste třeba reagovali, když o vás časopis Filter napsal, že jste plastiková kapela pro sekretářky?

Hynek: Hele, tomu jsme se jenom smáli. Kdyby časopis Filter neměl za prdelí vydavatele Mafru, tak nikdy nebude fungovat. Byla to parta kámošů, který si dělali, co chtěli a měli jeden svůj názor. Sorry, ale časopis, který dá na obálku skupinu Kabát a vevnitř ji umeje prdel, mi přijde trapný.
Kryštof: To byl úlet! Tímhle se ti lidi před normálními lidmi sami zastřelili. A to je časopis, kterej chtěl pomáhat hudbě v Čechách! Myslím, že shazování tomu nepomáhá. Pojďme se bavit o věcech co nejvíc fundovaně. Ty písničky a kapely přece nejsou tak špatný, aby k nim člověk od samého začátku přistoupil s tím, že jsou úplně na piču. Tohle není kritika.

Aniž bych se chtěl zastávat redakce Filteru, myslím, že chtěli popsat váš hudební posun. Přece jen jste v roce 1992 hráli něco jiného než dnes.

Kryštof: Nám přijde úplně normální, že se za dvacet let něco takovýho stane. Ale já už v polovině devadesátých let razil názor, že jediný, co nechci, je být celý zbytek života hárdkorář. Kdybych si dal tu práci, tak to v nějakým rozhovoru najdu. Vzniklo jakýsi dogma, který média hezky živila, že jsme se po rozpadu vrátili a snažili se uhranout trh popařským přístupem. Na to já s úsměvem vždycky říkám, že většina desky "Regeneration?" z roku 2001 vznikla v roce 1996, tj. dva roky potom, co jsme vydali hárdkórový album "Medicine Man". Firma to tehdy nepřijala, nechtěla to vydat. A média nás po pěti letech obvinila z kalkulu, že jsme se na scénu vrátili jako popaři. Ne! My jsme si jen vzali matroš, který jsme chtěli vydat v roce 1996. Takže jestli jsme se změnili, tak v půlce devadesátých let bezprostředně po tom, co jsme vydali dvě hárdkórový alba, nosili modrý bradky, měli dlouhý vlasy, a tak dál. A řeknu ti jedno svý poznání z tý doby. V roce 1996 jsme hráli v klubu Avantgarda, což byl slavnej podnik v Jihlavě, kde se každej zdunil. Byly to šílený koncerty. Po jednom takovým koncertě, kdy jsme byli opravdu hodně zduněný, se tam ve dvě ráno objevil Špalek z Kabátu. Skončilo to tím, že jsme si čtyři hodiny nahoře na cimře povídali o hudbě. Ukázalo se, že poslouchá úplně stejnou hudbu jako my! Že má naposlouchaný Suicidal Tendencies od začátku do konce, že zná kapely, který u nás v devadesátém šestém nikdo neznal. Bavili jsme se tam o těch rozkladech a různejch basovejch linkách. A to byl Kabát! Prostě nemusíš prvoplánově dělat to, co posloucháš a co se ti líbí.

V roce 1992 jste byli coby dvacetiletí kluci poměrně nekompromisní. Chtěli jste diktovat rádiím, které vaše písničky mají hrát, zatímco dnes jste rádi, že vůbec něco od vás hrají, je to tak?

Hynek: Samozřejmě. My jsme v tý době měli takový pecky, jaký jsme měli, a nikdo je nechtěl hrát. Mrzelo nás to, ale byli jsme kozlíci.
Kryštof: Vychází to z prostýho poznání. Na rozdíl od Američanů, který jsou tak paličatí a tvrdohlaví, že by šli hlavou proti zdi celej život, jsme my po pěti letech hraní pochopili, že nemáme vůbec právo rádiím diktovat, co mají hrát. To je, jako by sis ty založil rádio a přišla za tebou nějaká kapela a řekla: hele, jestli od nás chceš něco hrát, tak tady tohle. To by ses taky kousnul a řekl: hele, já si budu hrát, co se mi bude líbit, protože to je moje rádio. To je celý, ale my jsme coby devatenáctiletí kluci tenhleten rozměr nechápali. Že se snažíme někomu diktovat něco, kdo ty naše žvásty nemusí vůbec poslouchat.

Každopádně teď s rádii čile spolupracujete a nijak se tomu nebráníte - každou vaši desku předznamená na jaře nějaký singl.

Kryštof: Kdybychom se tomu bránili, byli bychom asi průkopníci. Kdo se tady brání tomu, aby ho hrála rádia? Řekni mi jedinou skupinu, u který to není póza. To většinou říkají kapely, jako jsme byli my v těch devatenácti. A garantuju ti, že jejich manažeři by jim velmi rádi vysvětlili, že to je opravdu podivnej názor (směje se).

Je to nutné zlo?

Hynek: Není to nutný zlo. To prostě patří k tomuhle průmyslu.
Kryštof: To je jako kdybys řekl, že daně jsou zlo. Ale nejsou, bez nich by se jakákoliv země položila.

Stojí vám to za to?

Hynek: Každá kapela chce přece svoji hudbu zanést do nejzazšího koutu. Když tě hraje rádio, dostane se tvoje hudba k lidem. A ty ji přece neděláš pro sebe. Kdybys to tak chtěl, hrál by sis jenom ve zkušebně. Navíc - když hrajou tvoji pecku a ty si myslíš, že je dobrá, můžeš měnit názor hudební obce, která rádia poslouchá. Což se zatím změnit nepodařilo, rádia si vždycky budou hrát, co chtěj.

Nelitovali jste nikdy toho, že byl z kapely odejit Yarda Helešic?

Kryštof: Nebyl člen kapely, jehož odchodu bychom nelitovali. Než jsme se rozhoupali k tomu, abychom se s někým rozloučili, vždycky nám to hodně dlouho trvalo. V případě Yardy Helešice to bylo samozřejmě rozhodnutí nejtěžší, protože to bylo v dobách, kdy jsme byli tři a Yarda byl tvůrčí člen. Přesto jsme to ale museli udělat.
Hynek: Bylo to v období desky "Tune Da Radio", která byla v naší kariéře nejúspěšnější. Ale předtím i potom jsme dělali muziku v kapele všichni. Každopádně jsme ztratili dobrýho muzikanta.

S jakými pocity hrajete jeho "In Da Yard"?

Hynek: S dobrými. Je to jeden z největších hitů Support Lesbiens a lidi ho chtějí.

I přes soudní historii, kterou ta písnička má?

Hynek: Nepsané pravidlo říká: obšlehni osm taktů a ukradl jsi pecku. "In Da Yard" se s Kalouskovou písničkou "Chodím ulicí" shodovala jenom v jednom. Je to směšná kauza.
Kryštof: Soudní znalec z brněnské JAMU v podstatě konstatoval, že v tomto ranku hudby je velmi těžko mluvit o plagiátorství a shoda by musela být pravděpodobně dokonalá, protože ty jednoduchý motivy se opakujou furt a kdykoliv je velká pravděpodobnost, že se to v mnoha ohledech sejde. Takže i podle soudního znalce to vyznívalo spíš pro Yardu Helešice. Soud ale nakonec rozhodl opět šalamounsky, jako ostatně v mnoha případech. Smetl ze stolu to, o co se soudilo. My můžeme dál hrát písničku "In Da Yard" a Kalousek se nestal jejím spoluautorem. Yarda mu ale z nějakého důvodu musí zaplatit pokutu dvě stě tisíc. Nám jenom zpětně nedochází, za co mu to teda vlastně má zaplatit.
Hynek: Já jenom doufám, že se Yarda odvolal. Navíc se soudilo vždycky, když Hovňousek vydával desku.

Takže soudní řízení coby součást proma?

Kryštof: (směje se) No to bez debaty!

Co pro Support Lesbiens znamená v roce 2011 tvorba hudby? Nakolik máte potřebu sdělit a nakolik potřebu vydělat peníze?

Kryštof: Pro mne je to jenom zábava. Přijít, něco vytvořit a mít radost z toho, že se mi to líbí. O nic jiného mi nejde. Když na něčem děláme, baví mě poslechnout si nějaký nástřely, zazpívat si do toho a dělat si radost. Peníze to nese, ale kdyby to nebyla zábava, přestaneme to dělat. Všichni máme možnost od toho odejít a nestát se bezdomovci. Takže pro mě v tomhle ohledu peníze nehrají roli, dokážu si je vydělat i jinde.

A ta potřeba sdělení?

Kryštof: Není to o tom, že bych dělal hudbu proto, že mám potřebu něco sdělit. Primární je, že mě to baví. A v rámci toho se snažím do písniček nějaký sdělení textově vložit. To sdělení dlouhodobě vychází z nějakého mého pohledu na svět a může se týkat čehokoliv, je naprosto nahodilý. Jak už jsme tisíckrát dokázali, naše desky nemají nějaké ucelené téma. Jsou to nahodilý útržky.
Hynek: Mě baví tvořit hudbu od prvotního nápadu, zprodukovat ji tak, aby měla nějakej zvuk a byla v rámci doby, v níž vzniká. Přistupuju k tomu víc řemeslně a baví mě, co z toho vyleze. Peníze to sice nese, ale také může přestat nést. Ostatně hudební průmysl k tomu směřuje.

Takže to není tak, že bys, Hynku, přišel do zkušebny a řekl: Hergot, tamten (například) politik mě tak štve, uděláme o tom písničku?

Hynek: Jsou umělci nebo interpreti, kteří sdělují své názory světu a mají na tom své umění založené. Pak jsou kapely, které tohle nedělají. My máme sice na nové desce písničku "Bombs And Lies", ale jenom proto, že nám to téma není lhostejný. Myslím, že lidi si chtějí u hudby odpočinout a nechtějí řešit sračky, ve kterých jsou dnes a denně. Asi nikdy nebudeme politická kapela a nebudeme dělat písničky na základě toho, že náš někdo naštval. Od toho jsou jiní.
Kryštof: Což neznamená, že u něčeho nepoznamenáme, že máme takovej a takovej názor na věc. Koneckonců i tím, že jsme se pojmenovali Support Lesbiens jsme předejmuli poměrně jasně náš pohled na svět. Ale není to tak, že bychom jako kapela Rage Against The Machine přišli na pódium a od první vteřiny do lidí hustili politický názory. Nejsme prvoplánově politická kapela, ale nebojíme se o takovejch věcech mluvit, protože na to názor máme. Na rozdíl od spousty jiných kapel.

Tohle jsi, Kryštofe, naznačil v rozhovoru pro TV Stream v roce 2009. Na dotaz "Musí být muzikant chytrý?" jsi odpověděl: "Dobrá otázka. Myslím si, že v českém hudebním byznyse je strašně moc lidí, kteří se tváří, že něco uměj - a některý z nich i teoreticky něco uměj - ale naprosto postrádám cokoliv, na čem by se dalo stavět v tý hlavě". Koho jsi tím myslel?

Kryštof: Nebudu říkat konkrétní lidi, protože to není slušný. Já ten názor mám, ale nechci ho ventilovat veřejně. Můžeme se o tom klidně pobavit soukromě. Nicméně si za tímhle názorem stojím. Můžeš vedle sebe postavit dva muzikanty, kteří budou co do ovládání nástroje kvalitativně na stejný úrovni. Jeden z nich bude chytrej kluk, který do toho dává všechno možný, ten druhej bude opravdu hloupej. A na tý hudbě se to projeví, to ti garantuju. To prostě slyšíš! A já chci vědět, co jsou ti lidi zač. Ikskrát se mi totiž stalo, že jsem jako mladej měl rád nějakou kapelu, pak jsem si někde přečetl o jejich názorech a zjistil, že to jsou úplní troubové. A nebo jsem měl rád kapelu a pak zjistil, že to jsou vlastně náckové. Ta hudba přitom taková nebyla, ani textově jsem to tam nebyl schopen najít. V tomhle smyslu jsem ten výrok myslel - že je důležitý, když má člověk nějakej názor na život, když s sebou něco nese. U těch největších umělců tam vždycky něco bejvá, každej reflektuje svoji dobu: Jimi Hendrix, Bob Marley... Tam je vždycky politickej podtext, názor na společnost, kterej chce ten člověk sdělit.

Proto jsem se ptal, jak to máte vy s tím sdělením.

Kryštof: Hrajeme a zpíváme o tom, co zažíváme. A zažíváme věci milý a nekonfliktní, stejně jako nemilý a konfliktní. Obecně album nebude prezentovat omezenej názor k něčemu. Album má deset písniček a to je ta skládanka, která tvoří celek. Takto se stavíme k tomu, jak pojímáme hudbu. Nebojíme se k tomu vyjadřovat, ale není to prvoplánově smyslem kapely Support Lesbiens.

Vás se na to nelze nezeptat. Co jste říkali reakcím Hradu na letošní Prague Pride?

Kryštof: Mě mrzí, že na Hradě sedí parta, která vidí svět zúženě jakýmsi křesťanským pohledem a vnímá pouze to, co tady funguje poslední dva tisíce let. Ale já jsem ateista a na lidskou rasu pohlížím od jejího vzniku. Od okamžiku, kdy existují nějaký psaný nebo kreslený záznamy o lidské rasy, se dozvídáme, že tady homosexualita vždycky byla. Byla tady před Kristem, je tady teď. Nebylo by naopak správný ji v této čtyřprocentní míře definovat jako vlastně přirozenou věc, jako výjimku, která potvrzuje pravidlo heterosexuální většiny? Přitom prezident řekne občas i něco chytrého. Třeba to, jak se vymezil vůči Řekům, což řekl velmi kulantně. Nebo jak se vymezuje vůči ekoterorismu. Země se otepluje, ale je pravděpodobné, že je to přirozený proces a víme naprostý prd, jestli my lidé jsme to skutečně způsobili. A nebo když prohlásil, že si Česká republika má sama podržet rozhodnutí o přijetí eura a nemá si to nechat diktovat ze strany Evropské unie. Jenomže všechny tyhle chytrý věci jsou degradovány vším tím okolo. Musím tvrdě rozporovat pana vicekancléře Hájka, který prohlásil, že není z opice a že homosexualita je nemoc. Prezident se ho zastává a lidi pak na něj pohlížejí jako na naprostýho nekňubu. Cokoliv jsem v poslední době od pana Hájka slyšel, byly jenom nesmysly.

Kdybys ho potkal ve městě, co bys mu řekl?

Kryštof: (bere mě kolem ramen) Pane Hájku, najděte si nějakou partu posluchačů, která vás bude adorovat, a tam se realizujte. Ale pravděpodobně budete úspěšnější v Americe, protože v ateistickejch Čechách ze sebe děláte akorát vola! Vola! Rozporujete věci, který jsou empiricky dokázaný. Darwinismus nelze popřít! Je nesporný, že živočichové i rostliny se v kontextu doby vyvíjejí. Ať chcete nebo nechcete, vy z opice jste! A věta, že homosexuálové jsou vlastně nemocní lidé, je něco tak urážlivého, že se diskvalifikujete z normální moderní debaty s myslícími lidmi. S tímhle byste našel posluchače tak před sedmdesáti lety. Ale dneska? (odmlčí se) Podle mě jeho přesvědčení pramení z jeho křesťanského pohledu na svět.

To ti nevoní?

Kryštof: Křesťanství a náboženství obecně považuji za jedno z největších zel. Koneckonců přinesly všechno špatné, co existuje. Když to vezmu od roku 0, tak víra a náboženství způsobily největší průsery: války, inkvizice, křižácký výpravy, 11. září... Prostě všechno. Takže já a víra? Ne!

Kryštofe, tys byl letos členem Akademie populární hudby...

Kryštof: (skáče mi do řeči) Ty vole, ani mi to nepřipomínej.

Nechci se tě dotknout, ale nemáš pocit, že jsi naletěl? Přišlo mi, že ses stal jednou z mediálních tváří toho podniku, ale ve skutečnosti se v jeho fungování nic nezměnilo.

Kryštof: Naletěl jsem úplně super zásadně. Byli jsme společně s Tonyou Graves a dalšími osloveni Akademií, jestli bychom se chtěli stát jejími členy. V dobrý víře jsme to oba dva odkejvali. Mysleli jsme, že se Akademie kousla do prdele a rozhodla se nabrat více aktivně hrajících muzikantů. Leč jaké bylo mé poznání, když nás bylo jenom pár. Jména aktivních umělců byla uvedena na pozvánkách: "V Akademii sedí Tonya Graves, Kryštof Michal…" plus dalších sto lidí, kteří tam seděli i loni. Když jsme přišli do sálu, vzal jsem takhle Tonyu kolem ramen (názorně to předvádí) a říkám: Než si sedneme, podívej se kolem sebe. Tady můžeš vidět, kdo je Akademie. Znáš tady z těch sedmi řad někoho? Ne? Já taky ne. Takže kamarádko, my jsme se stali ksichtama týhletý party a budeme tu rozhodovat o něčem, co stejně neovlivníme, protože máme dva hlasy a ta parta rozhodne stejně, jako by rozhodla loni.

Mělo to nějakou dohru?

Kryštof: Odhlasoval jsem první tři kategorie ze slušnosti vůči Tonye, kterou jsem tam nechtěl opustit hned zkraje. Ale myslím, že i z televizních záznamů by se dalo zjistit, že od čtvrtý kategorie jsem tam neseděl. Kdyby mi to dali, mohl bych ti ukázat svoje nominace. Bohužel z osmdesáti pěti procent jsem se absolutně nepokryl s tím, co bylo ve finále nominováno. Takže jsem neměl pro koho hlasovat. Odmítl jsem volit.

Ze strany Akademie byla nějaká reakce?

Kryštof: Ne. Ale myslím, že jsem automaticky přestal být jejím členem. Respektive jestli mi příští rok přijde znovu pozvánka, tak je upřímně požádám, jestli bych mohl vystoupit. Jestli to hodlají změnit, ať mi řeknou jak, ale v téhle formě se toho nebudu účastnit.

Když jsme před třemi lety seděli v sousední kavárně nad deskou "Lick It", svorně jsme sténali, že se desky už neprodávají. Máte nějaký tip, jak by mohl jít "Homobot" na odbyt?

Hynek: Během těch tří let to padlo ještě zásadněji, než když jsme tady brečeli naposled. Nicméně s tím se nedá nic dělat. Lidi, kteří stahují hudbu, nemají informace o tom, že kradou. Nemají to v podvědomí.
Kryštof: Pomalu se to tam dostává, ale zrovna v případě hudby to tak neberou. Už to vědí, když mají doma Microsoft Office od kamaráda. Už asi tušej, že to není licencovaný a že nesměj upgradovat systém (směje se).
Hynek: Bereme to tak, že dnes je fyzický nosič víceméně vizitka kapely. Kdyby se prodalo "Homobota" pět tisíc cédéček, byli bychom mistři světa amoleta.

To je pomalu diamantová deska...

Kryštof: (směje se) To je právě to absurdní. Dřív jsem se bavili, že prodeje desek spadly o padesát procent, pak o pětasedmdesát a dneska jsme možná u dvacetiny toho, co by kapely teoreticky prodávaly třeba před patnácti lety. Nevím, podle čeho si dneska lidi kupujou desky. Ale jsem přesvědčenej, že spousta lidí si to koupí jenom proto, že se jim album prostě líbí. Stáhnout si to můžou, ale budou ho mít bez obalu. A mám pocit, že zrovna tenhle obal se nám povedl.