Wild Beasts ve své tvorbě často odkazují k umělecké avantgardě. Jméno si dali po fauvistech a při tvorbě jejich aktuální desky je prý inspiroval také brazilský spisovatel Clarice Lispector, minimalistický skladatel Steve Reich nebo hlukaři Fuck Buttons. Cynik by řekl, že to jsou všechno PR udičky pro intoše a kritiky, ale nakonec všechno rozhodne hudba. Koncert pro zpola-plný sál Lucerna Music Baru potvrdil, že Wild Beasts nejsou nafouklou bublinou. Ostatně, ty většinou po jedné či dvou deskách splasknou.

Večer přitom nezačal zdaleka idylicky. První půlku koncertu chvílemi haproval zvuk - nejdříve úrovně jednotlivých nástrojů, pak zase příliš vytažený a v důsledku toho zahuhlaný mikrofon frontmana Haydena Thorpea. Nešlo o nic fatálního, ale celkově rušil už jenom fakt, že kapela byla zpočátku ve větším spojení se zvukařem než s publikem.

Sférická produkce, kterou na albech předkládají, klade vysoké nároky na živé provedení a lze si představit sto věcí, na kterých si mohli vylámat zuby. Tou hlavní mohly být vokály, ale nebyly. Hayden Thorpe tlačí mnoho pasáží silově hrdlem a často skáče do falzetových výšek a zpátky - to vše zvládal bez jakýchkoli škobrtnutí. Větší údiv však vyvolal Tom Fleming, který nepůsobil jako druhý vokalista, ale jako plnohodnotná protiváha Thorpea. Člověk, který podrobněji nezkoumal booklety jejich alb nebo neviděl záznamy živých vystoupení, musel být překvapený, jak často zpívá právě on, a to i ve vysokých polohách. Navíc si oba hlavní hráči mezi sebou měnili baskytary a kytary... a měli jich slušný výběr, téměř na každý song nový kus nebo jiné ladění.

Pondělní vystoupení nepřipravilo žádná velká překvapení. Setlist zahájila "Plaything", jako na většině jejich letošních show, a pokračovalo se hlavně kousky z novinky, plus hity z předchozích dvou nahrávek. Potěšila "The Devil's Crayon" z debutu nebo harmonické a rytmické variace v "Hooting & Howling", jinak se celkem věrně drželi originálů. Zajímavé bylo, jak relativně zřídka využívali samplery a bubeník zvládl obsloužit paličkami i perkuse, kde by člověk čekal také nějakou výpomoc smyček. Kvarteto doplnila za klávesami Katie Harkin z kapely Sky Larkin, jež sem tam dodala nějakou texturu, ale v mixu často zanikala.

Finále za celým programem patřilo jak jinak než epické "End Come Too Soon", kde si připravili i tématický chyták na posluchače - Hayden Thorpe si začal sundávat sluchátka ještě před očekávanou ambientní mezihrou a publiku dlouho trvalo, než si uvědomilo, že je ještě příliš brzy na závěr. Táhlá pasáž pak publikum přichystala na závěrečnou šikovně vygradovanou katarzi.

Wild Beasts bývají často přirovnáváni k post-disco projektu Hercules And Love Affair, hlavně díky podobnosti androgynních hlasů Anthonyho a právě Haydena Thorpea. Jenže zatímco projekt z New Yorku se na druhé desce ukázal spíše jako krátkodeché stylové cvičení s tanečními žánry minulosti, britský kvartet dávno našel svůj vlastní jazyk, plný významů i tajemství, ale přitom sdělný a... ehm... dojemný.