Předem reportáže bych rád poprosil čtenáře o shovívavost. V průběhu festivalu mě zastihly zdravotní obtíže a značnou část programu jsem byl bohužel nucen vynechat.

Historie Brutal Assaultu by vydala na samostatný článek. Kdo z návštěvníků prvního ročníku tehdy ještě jednodenního festu v roce 1996 v Obůrce u Blanska by si pomyslel, že jednou budou na tom samém festivalu vystupovat takové pojmy rockové historie jako britští Motörhead? Takovou vizi snad tou dobou nenosil v hlavě ani pořadatel Martin "Shindy" Brzobohatý.

V plenkách se však v roce 1996 nenacházel pouze samotný festival, ale doslova i někteří letošní prvonávštěvníci. Dnes se tak na Brutal Assaultu potkávají otci a synové. Jen jedni opráší roztrhanou "džínsku", druzí nasadí čepici se širokým kšiltem. Doufejme, že Brutal Assault bude mít ještě tolik opakování, že nad výkony kapel nebudou uznale pokyvovat dvě, ale hned tři generace. Vskutku, věkový kontrast byl letos dobře rozpoznatelný. Nepochybně k tomu přispěla volba Lemmyho partičky jako headlinera na straně jedné a zároveň široké spektrum mladých, především -core kapel na straně druhé. Program se tedy opět žánrově více rozkročil. Názory na tuto skutečnost se mohou různit, osobně se mi tento formát zamlouvá. Při obrovském maratónu více než 70 kapel si aspoň každý může vybrat, co ho zajímá, a zbytek času věnovat "regeneraci" podle svého gusta. Po pravdě řečeno, zhlédnout všechny účinkující a něco si z jejich vystoupení odnést, to zvládne snad pouze hrstka nejotrlejších.

Je již tradicí, že pořádající Obscure promotion se snaží vychytávat neduhy a každoročně přichází s nějakou novinkou. Letos pravděpodobně největší a nejvíce diskutovanou změnou byl systém zálohovaných tvrdých plastových kelímků. Pozitiva převáží nad negativy: v areálu citelně ubylo záplav bordelu na zemi, menší se ekologická stopa festivalu (ruku v ruce s tím letos poprvé Brutal Assault jel na tříděné koše), pořadatelé ušetří za odvoz odpadu, přičemž tyto finance se dají investovat vhodněji jinde; odpadl nepříjemný kolorit v podobě obligátního beerthrowingu a v neposlední řadě se z tvrzených kelímků prostě pije lépe. Bohužel, možnost vrátit 30 korunami zálohovaný kelímek pouze čtyřikrát za festival vskutku nepotěšila a přinášela nutnost nosit ho permanentně při ruce. Další novinkou bylo umístění prvního výhradně "česko-slovenského" dne na jednu z hlavních stageí. Loňský zvukový propadák na provizorním pódiu se nekonal a festival se regulérně rozrostl na čtyři dny.

Středa

Festival otevřeli Smashed Face, kteří z výše uvedených důvodů hráli pro pár hlav. Jak je u chlapců zvykem, nazvučení dominovaly bicí, především kopáky, což je možná škoda vzhledem k poměrně variabilním kytarovým kudrlinkám. Vystoupení opět potvrdilo, že Fredova partička patří k tomu nejlepšímu na tuzemské scéně, byť v konfrontaci se zahraniční konkurencí se jejich deathcore jeví jako skladatelsky nesourodý a nepřesvědčivý. To následující hardcoristé Momma Knows Best naopak přinesli v rámci svého žánru poměrně kreativní skladby, citelně se zlepšil i zvuk. Slováci Čad zanechali velmi pozitivní dojem již na Winter Assaultu a nejinak tomu bylo tentokrát. HC/thrash nářez podpořený průpovídkami o obávaném černém Mercedesu se značkou 666, sekyrách a buzogáních potvrdil, že daný styl má sílu především naživo.

Obdobně odlehčenou textovou notu naladili i plzeňští vládci kanalizací Stíny Plamenů. Po hudební stránce však jejich pure black metal odsýpal dokonale. Nový kytarista Lord Opat do kapely výborně zapadl, dle mého názoru je pouze škoda, že se ve stokách nenosí místo gumáků triggery na bicí. Extrémnější nazvučení blastující artilerie by vystoupení ještě více nakoplo. Morbivodovy texty popisující mýtický svět českých kanálů pak musely vyloudit příjemný úsměv u všech, byť jen pozvolna přibývajících diváků. "Plošná ratizace" josefovské pevnosti se tentokrát podařila na výbornou.

Lákadlem středečního programu byl nepochybně reunion legendárního one-man projektu Hermafrodit. Tomáš Zavadil naživo doplnil ansámbl zručnými hudebníky a celkově se nová tvorba Hermafroditu dost odchýlila od dřívějších fekal/grindových nářezů. Zůstává otázkou, nakolik jde v daném případě o posun žádoucí. Setlist se skládal výhradně z nového materiálu, což nepochybně hodně ortodoxních fanoušků zklamalo. Frontman navíc působil dost zmateným dojmem, texty četl výhradně ze žmoulaných papírů, čímž rozhodně celkově rozpačitý dojem nevylepšil.

Největší zášleh na konec. Pražská deathgrindová úderka Psychotic Despair se většinou nemýlí a vystoupení v Josefově nebylo výjimkou. Přímočaré, avšak dobře postavené skladby strhly většinu přítomných, rozpoutal se masivní kotel. Pánové se na velkém pódiu rychle zabydleli a energický set dal zapomenout na nepřesvědčivý výkon Hermafrodit.

Čtvrtek

Brutal Assault reprezentuje průřez metalových žánrů, ale rovněž národností. Čtvrtek tak otevíral poměrně exotický dvojblok - maďarští I Divine a Nervecell až ze Spojených arabských emirátů. První jmenovaní však svým black/deathem okořeněným dobrými sólovými výstupy pouze připravili prostor pro arabské řezníky, kteří rozpoutali první skutečný masakr. Extrémně nasypaný technický death metal hnal dopředu vynikající bicmen Kevin Foley (o den později úřadoval na sesli v deathgrind komandu Benighted) a James Khazaal za basou a mikrofonem dokázal rychle probudit ještě podřimující obecenstvo. Arabskou podporu v hledišti dokreslovaly i libanonské vlajky. Škoda že sólová kytara nešetřila delayem a jednotlivé tóny se spíše slévaly v atmosférické plochy.

Velmi dobře se předvedla mladá -core scéna. Kanaďané Comeback Kid předvedli dobře nařachaný hardcore, ve kterém velmi potěšily tempové změny. Prvotřídní vystoupení, ve kterém se technika dobře kloubila s přímočařejšími pasážemi, předvedli Angličané Sylosis.

To holandští veteráni Asphyx zklamali na plné čáře. Táhlý, monotónní oldschool death metal, kde z pomalých valivých bicí vystupoval pouze vokalistův murmur a ploché kytarové stěny. Zvuk rozhodně nebyl ideální, v tomto případě bych však vinil spíše kapelu samotnou a její snahu o co nejbrutálnější sound. Fanoušci žánru však zřejmě dostali, co chtěli. Asphyx sklidili masivní aplaus a druhý den se to jen hemžilo lidmi, kteří neváhali Holanďany podpořit koupí merche. Nechci shazovat zásluhy kapely, přece jen to na pódiích kroutí více než dvě dekády, ale na Brutal Assaultu naservírovali především extrémní porci nudy.

To následující harcovníci Kreator navázali tam, kde na pražském Sonisphere skončili. Očekávat od německé úderky nějaké závratné inovace či progresi by byla holá naivita, přesto thrash v jejich podání stále táhne. Lidé pařili jak smyslů zbavení, masivně vyvolávali kapelu a při klasice "Pleasure To Kill" sahal circle-pit snad až ke zvukaři. Poctivě odvedená práce.

Nemůžu si pomoci, ale Suicidal Tendencies po personálních peripetiích v polovině 90. let nedokázali navázat na nápaditost předchozích studiových počinů. Živě to však stále funguje slušně. Metalem prosáklý úderný hardcore, podpořený výborným výkonem frontmana Mikea, měl, jak se říká, koule, byť na můj vkus se v nazvučení utápěl zásadní atribut "estéček" - zvonivá slapující basa.

Američtí hrobníci Exhumed povstali letos z rakve, především zásluhou hlavního pána s lopatou Matta Harveho. Nová sestava se ukázala v dobrém světle, Harvey stále nezaměnitelně vřeští jak podřezávaná bachyně, bohužel hluboké growlingy vyzněly utopeně. Obával jsem se, že se bude hrát pouze z nové, byť vynikající desky, zazněly však i zásadní staré fláky jako "Necromaniac". Věřím, že kdyby Exhumed hráli v časnější hodinu, dostalo by se jim daleko většího aplausu. Vikingové Týr se vtěsnili mezi dvě hodně extrémní bandy poměrně se ctí. V rámci svého žánru se jednalo o slušně instrumentálně zvládnuté vystoupení, rovněž typické "alko-helekačky" se omezily na minimum. Kdo pak zůstal vzhůru na norské bubáky Tsjuder, nemohl litovat. Pure black jako z učebnice, naprosto vražedná noční atmosféra, k dokonalosti chyběl snad jen měsíc v úplňku.

Pátek

Páteční ráno patřilo grindcorovým veselicím v podání německých recesistů Excrementory Grindfuckers. Jejich humorný, avšak zároveň hudebně nápaditý set musel rozveselit i oněch pár ortodoxních jedinců, kteří hodlali brát celý program smrtelně vážně, tvářit se zle a házet nenávistné grimasy. Zpěvák a trumpetista v upnutých leopardích legínách si publikum dokonale podmanil. Grindcorová cover verze "Final Grinddown" nejprofláklejšího songu dinosaurů Europe byla tou pravou festivalovou snídaní.

Své představy o tom, jak má vypadat pravá snídaně, sdělili Josefovu následující death metalisté Cannabis Corpse. Zpěvák, věrný názvu kapely, se jen podivoval, jak je možné, že většina lidí pod pódiem není v půl jedenácté ráno ještě zhulená do komat. Hudebně však američtí vyznavači konopí nezůstávali nic dlužní a mezi přítomné nasázeli několik válů poctivě zahraného deathu staršího střihu.

Vynikající hardcore nabídlo i páteční odpoledne. Britští Your Demise nepatří rozhodně mezi kapely, které by se vyhýbaly kontaktu s publikem. Zpěvák Ed McRae si to v kotli užíval jako ryba ve vodě. Rovněž Američané First Blood nepostrádali náboj, byť jejich set až přespříliš evokoval klasické NYHC legendy. Francouzi Benighted proti tomu naservírovali deathgrind nejhrubšího zrna, který nedostatek invence doháněl zběsilou rychlostí a hudební surovostí.

To takoví Debustrol zahráli opět na agrární cítění a nechyběla obligátní primitivistická gesta. Jejich thrash však nepostrádá sílu, byť by se dal zajisté hrát čistěji. Na druhou stranu je velice smutné, že jediná česká kapela, která dostala příležitost zahrát si v hlavním festivalovém programu, byli právě Debustrol. Našli bychom zajisté reprezentativnější party.

Polská mašina Decapitated jede neomylně dál, i přes tragickou smrt bubeníka Vitka. Nová sestava tlačí neskutečně, na rozdíl od mnohých to však není na úkor přesnosti či čistoty zvuku. A to netřeba zmiňovat skladatelskou originalitu a cit pro vystupňování skladeb. Jedno z nejlepších letošních death metalových vystoupení.

Konkurovat mohli snad pouze den poté kanadští technici Cryptopsy. Do kapely se vrátil kytarista Jon Levasseur, což se projevilo na zvoleném setu. Zněly především vály z legendárních záseků "None So Vile" a "Wisper Supremacy". Vokál nového zpěváka Matta musel provětrat všechny pavouky i v nejhlubších chodbách josefovské pevnosti. Neskutečně přesnou kanonádu Pana Bubeníka Flo Mouniera netřeba blíže komentovat. Z některých zvratů a akcentů v jeho sypačkách se přítomným musela točit hlava.

Šestnáctý ročník Brutal Assaultu se musel líbit. Každý vyznavač tvrdších žánrů si mohl v bohatém programu vybrat podle svého gusta, po organizační stránce klapalo vše, tedy krom nezvládnutých front první den. Josefovské dostaveníčko se dávno zařadilo po bok takových veličin jako Wacken Open Air, With Full Force nebo Metalcamp. Kdo ještě neměl tu čest, má jedinečnou možnost napravit to příští rok.