Je zvláštní, jak jsem byl před začátkem festivalu vůči line-upu a potažmo celému zážitku skeptický. A přitom teď, když je po všem, musím souhlasit se všemi těmi kladnými ohlasy hlásajícími něco ve smyslu, že zase bolo super. Rozpaky jako kdyby nebyly. Pohoda má díky svým fanouškům takové zažité promo, které hovoří o jedinečné atmosféře, jež je pro tento festival typická. Jakože jsou všichni milí, krásní, hodní a umějí se bavit. A já, ať už si chci myslet, že je to jen placebo efekt či výkřik lidí, co jedou poprvé na festival, nebo ne, musím říct, že na tom něco vážně je. Když odpářeme tyto dojemné flastry, zjistíme, že i letos, co se týče hudení stránky, bylo zcela určitě hodně věcí, ze kterých má mít člověk oprávněně radost a o nichž bude velice rád ještě dlouho kamarádům vyprávět.

Jako třeba ta pasáž pojmenovaná: Viděl jsem Portishead! Ta je moje oblíbená. Velká Británie v devadesátých letech definovala pro svět několik výrazných žánrových odboček. Některé sice neměly dlouhého trvání, ale i za tak krátkou dobu si dokázaly získat status zásadní. Jedním z těch žánrů byl trip hop. Vedle Massive Attack nebo Trickyho působila v Bristolu také formace Portishead. A na rozdíl od výše zmíněných jmen v opojném triphopovém období (rozuměj devadesátá léta) vydali jen dvě desky a s tou třetí se vrátili po jedenácti letech. V době, kdy trip hop plnil funkci výkladní skříně. Portishead ale nahráli album, které nebylo jen procházkou v muzeu hudby, svojí silou opět mohlo v plné polní zasáhnout ta místa, která se od 1997 už zahojila.

A vlastně takhle to bylo i na trenčínské Pohodě. Beth Gibbons a její družina na mě působila dojmem mýtické bytosti. Velká a silná a ve své podstatě přece tak křehká. Jejich set nebyl pouhým připomenutím toho, jaké to v devadesátých letech bylo. Skladby z alba "Third" skvěle zapadaly do kontextu skladeb z prvních dvou desek - "Dummy" a "Portishead". Proto mohla být "Mysterons" mezi úvodní "Silence" a třetí "The Rip", aniž by to působilo dojmem klínu. A tak jako Porstishead s kontinuitou pracovali na albu "Third", které i po jedenáctileté promlce znělo jako část triphopové scény a přitom nově, tak vyzníval i celý jejich koncert. Beth je víla, Geof zvíře, se kterým utíká. Jejich zadní projekce propíjely černobílé záběry na kapelu a ukázky z videoklipů či minimalistické grafické prvky s velkým emočním odkazem. Přesně tak, jak by to s jejich hudbou mělo korespondovat. Portishead jsou kapelou, na kterou člověk musí mít klid. A když se kolem vás čas od času derou lidé zlití jako ubrus, ten dojem pak není tak čistý, jak by mohl. Ale tohle byl i tak koncert, za který bych klidně zaplatil cenu festivalového lístku.

Bylo pak trochu příznačné, když jsem z jejich setu utíkal na Magnetic Man. Projekt, který je také zástupcem jednoho výrazného žánrového oblouku, jen s tím rozdílem, že svůj žánrový kontext prožívá právě nyní. Magnetic Man, superskupina složená z producentů Benga, Skream a Artwork, je zástupce popové větvě dubstepové mutace. Ale jak oni sami říkají, nehrajem pop, ale děláme skladby, co jsou populární, a v tom je dost velký rozdíl". Ten, kdo přišel na jejich vystoupení, mohl zažít něco málo z aktuální britské euforie. Eponymní debut "Magnetic Man" byl na můj vkus v některých momentech až příliš poppy, ale v živé verzi nebylo moc co řešit - jízda! MC Pokes si často vyhradil svůj čas na pokec s publikem, které pro ně prý připravilo to nejlepší přijetí za x posledních festivalů, které navštívili. Ta popularita, o které mi Artwork říkal, byla jasně vidět / slyšet, když na řadu přišly songy s vokálem. Natřískaný O2 stan zpíval. Možná šok i pro samotné Magnetic Man. MC Pokes jako nejlepší kolotočář. Vykřikoval, vybízel a všichni ho poslouchali. A když ke konci setu konečně zahráli "Perfect Stranger" - sakra, jaká škoda, že u toho Katy B nebyla osobně (Artwork: "Jo, taky ji miluju... co bys chtěl o ní vědět? Vím totiž všechno." Bláha: "Hm, jak líbá?" Artwork: "Asi dobře, když jsme se s ní líbali všichni!" ) -, bylo vymalováno.

To jen tak na okraj, zážitky, které jsem ze sebe musel vytřepat nejdřív. Ne že by to ale znamenalo, že zbytek za moc nestál. Svoji festivalovou pouť jsem tento den začal na Break Dance Battle, kde bylo vážně na co koukat. Až mě z toho chytly plotýnky. Děkovalo se za energii, co lidi poslali, tleskalo se a hlavně se zíralo na neuvěřitelnou zručnost jednotlivých breakdancových crew. Potom jsem zakotvil na electropopových We Have Band, jejichž název se mi vždycky zdál mnohem lepší než muzika, co dělají. Hráli od dvou a já měl pocit, že sluníčko ten beton, na kterým jsem stál, roztaví a já zateču. Ještě že stewardi s vodou chodili tak často. Jinak We Have Band, i s bubeníkem vypůjčeným z Micachu And The Shapes, předvedli, co znamená, když si kapela získá dav. Ten je vytleskal zpět na pódium, i když už zahráli vše, co zahrát mohli.

V Nay tanečným dome bylo možné se jít něco přiučit z tradičních tanečních workshopů (namátkově: balkán, latinsko-americké tance, dancehall) nebo někde v klidu počkat na vystoupení kamarádů Petera, Bjorna a Johna. "Young Folks" tak nějak trefně definovala složení jejich fandů i celkovou pohodu vládnoucí tomuto setu. Zařadili ji jako předposlední a po jejím posledním tónu velké množství lidí hlavní stage opustilo, jako kdyby čekalo jen na ni. Stejně mi větší radost udělala "Object Of My Affection". (Vložka od mé slovenské spojky: "Na Živých Kvetoch bolo tiež plno!) Přesun na WWW byl pro mě něco jako logická volba. I přes to vedro drtící vzduch na něco abstraktního našel jejich agresivně industriální hip hop v O2 stanu vděčné útočiště. A nevím jak vám, ale mně osobně přijdou jejich nové skladby "Orel" nebo "Procházka" skvělé. Odkazy na dřívější Sifonovu tvorbu a přitom zase dál.

Tak a teď čas na další legendu, jo? Public Image Limited. Zajímalo by mě, kolik lidí, šlo na kapelu jako takovou a kolik na kapelu, kde je frontmanem ten samý chlápek, který byl u prapočátku punku. Jakože "viděl jsem Johnnyho Rottena" je pořád děsně cool. I když si v téhle formaci tak neříká. PIL nezpůsobili s post-punkem takové pozdvižení, co Sex Pistols s punkem, ale za svůj přínos jim ten žánr, který Ian Curtis donesl do nebe, děkovat může. A věřim tomu, že se našli i jedinci, kteří na Pohodu dorazili jen a jen kvůli nim. Ani nevíte, jakou radost mi udělala "(This Is Not A) Love Song", jeden z nejlepších love songů a pravděpodobně moje nejoblíbenější skladba od nich. Na Lydonovi se věk a divoký životní styl nepochybně podepsal, ale jako by se ta rebelie pořád z té staré schránky drala ven.

Tento den byl z části opět sprinterský. Z PIL okamžitě do O2, abych tam včas byl. Vystupovali tam totiž Micachu And The Shapes, jejichž debut "Jewellery" byl v roce 2009 vážně klenotem. Na Pohodě měli vystoupit už loni, ale protože se mezi sebou kousli a na čas i rozpadli, nedorazili. To až nyní, kdy jsou zase spolu. Ovšem kdo spatřil Micu Levi, jak otráveně vlezla na pódium, neustále si mnula oči a rebelským ksichtem a la umím to líp než Jamie T koukala po lidech, musel si říct, že jestli se zase nerozpadli, po tomhle setu to udělají. Až paranormálně působily její občasné úsměvy. Velká škoda byla, že z "Jewellery" zařadili pouze jednu skladbu a zbytek patřil hodně psychedelicky znějící nové desce. Víc kytary, méně instrumentálních experimentů na úkor strunné abstrakci. Moc nevím, co si o novém zvuku pořádně myslet, protože nelíbí se mi je příliš rychlý soud a i tak by to nebyla tak čistá pravda. Lepší bude napsat, že to bylo zajímavé, a myslím, že tohle je ten druh hudby, co buď ve mně vykvete, nebo navždy shnije. Prý mají rádi krátké věci, a proto jejich koncert trval jen asi 35 minut. Hehe.

Myslím, že to lidé i ocenili. Po nich totiž byla na řadě M.I.A., a nikdo se tak nemusel stresovat s rychlým přesunem. Něco vám řeknu. Beyoncé, Kylie Minogue, Lady Gaga, Britney a já nevím, kdo ještě - nikdo není víc sexy než Mathangi "Maya" Arulpragasam. A myslím tím, že fakt nikdo (dobře, tak ještě moje přítelkyně, ale psst!). M.I.A. vystavila své vystoupení jako nějaký politický manifest, který na dancehallové vlně strhl takovou pozornost a nadšení, o němž se každému politikovi zdají vlhké sny. Ona a její MC Afrikan Boy byli v pozici proklamátorů a pouličních buřičů. Síla, která by v menším státě způsobila převrat. V jednu chvíli vybrali z předních řad několik šťastlivců, aby šli za nimi na pódium. Když jsem tam spatřil také hošíka vypadajícího jako oběť v klipu "Born Free", jejich symbolika byla jasná. Navíc M.I.A. jasně předtím řekla, že: "You Born Free!"

Sakra, to je dlouhý, vždyť to nikdo číst nebude! Zach Condon se svojí multiplatformní kapelou potvrdil, že je vážně špičkou ve svém žánru. I kdyby byli na větší stagei, než je Runaway, bylo by plno. Jejich world music nasáklá výraznými prvky francouzských šansonů nebo balkánské dechovky je prostě jedinečná.

Když se podíváte na web festivalu Pohoda, už delší dobu tam na velké ceduli svítí nápis: "Vypredané, ďakujeme". Ale kdo komu by měl vlastně ďakovať? Rozhodně návštěvník organizátorům. Nebo kapelám? Možná všichni všem. Battles si Pohodu a její publikum chtěli vzít do svazku manželského a řeči o tom, že "tohle je vážně úžasný festival" byly tak trochu pravidlem. Jasně, v euforii se toho řekne hodně, ale sem mi to prostě sedí. Ten pocit, že každý je pro tento festival důležitý, krásně voní. Zážitky hřejí. Nohy bolí. Je na čase se začít těšit na příští rok. See Ya!

BTW. Kruci, já vím, že byl ještě Rusko a Dirtyphonics. Prvního jmenovaného nějak nemůžu vystát, na ty druhé jsem se těšil. Ať mé znavené tělo shoří, že je tady nezmíním, a bude mi odpuštěno.