V recenzi předchozí desky Iggyho Popa "Avenue B" jsem napsal: "Takhle si představuji desku od starého rockového "pardála", který v padesáti bilancuje a ví, že boostery a množství kytar ještě rock nedělá. Co se počítá (nebo by mělo), je autenticita a té má IP vrchovatě a v tomto většinou nástrojově skromném podání vyzní o to více."

Nevím, jestli Iggy četl tuhle recenzi a rozhodl se dokázat, že něco je jinak. Asi ne. Přesto je tahle deska skoro přesným opakem předchozí. Stručně řečeno je tvrdá. Hodně tvrdá (nejen hudebně). Hutné riffy dvou kytar, jednoduché, dost hypnotické díky opakování, se člověku zařezávají do hlavy. Zpěv, také drsný, naštvaný, k hudbě pasuje dobře. Občas se trochu zvolní v tempu ("Talking Snake"), někdy se kytary na chvilku odmlčí ("Football", "Savior"), ale v refrénu nebo závěru se opět prosadí. Volnější, jen na base a bicích postavená "V.I.P.", je vydechnutím na závěr (které však není úplně konečné, protože po minutě ticha přijde opět drsná bonusová skladba). Nemá cenu nějak vyzdvihovat nějaké skladby, celé album je hodně vyrovnané. Budu se opakovat, tvrdě vyrovnané.

Jak už jsem naznačil, stejně nekompromisní jako hudba jsou texty, kde zkušený Iggy glosuje realitu tohoto světa (viz názvy). Ukázková je v tomto poslední "V.I.P.", kde Iggy deklamuje své vidění této skupiny lidí. A moc se s tím nepáře, je až neuvěřitelné, jak může takové "slušné" slovo při určité intonaci znít jako ta nejsprostší nadávka. A postřeh k lidem okolo VIP lidí, kteří využívají lesku svých chlebodárců, ten je naprosto přesný (ostatně jako celý text).

Co dodat. Padesátičtyřletý letý Iggy Pop natočil desku, která svou nekompromisností jednoznačně připomíná jeho začátky s The Stooges, které stojí v pozadí následné punk a hard(core) scény. Ačkoliv zde nenajdete žádná nová studiová kouzla, přesto je tahle deska současná, a zároveň je důkazem, že se dnešní mladí rozhněvaní mužové mají od svého učitele hodně co učit. Snad jen malá nejistota - na takové délce je té nekompromisnosti možná až moc, předchozí "Avenue B" mě oslovila o trochu víc. Asi stárnu, a nebo po padesátce zase přijdu úplně na chuť tvrdším kytarám.

P.S.: Co lze doporučit, především pro grafické fajnšmejkry, jsou stránky Iggyho Popa. Obsahově nijak extra nabité, ale to flashové zpracování vycházející z obalu desky, se vážně povedlo.