Dead Pope's Company fungují sedmým rokem, ale s první deskou jste přišli až loni na podzim. I vy sami prostřednictvím jejího názvu potvrzujete, že to trvalo mnohem více času, než jste si mysleli. Proč vlastně?

Hlavní problém byl v tom, že první čtyři roky naší existence jsme se vůbec nikam neposouvali. Původní sestava nefungovala a zpěvák s bubeníkem nakonec odešli. Naštěstí jsme rychle sehnali náhradu a začali jsme pořádně makat. Všechny věci, které jsou na desce, vznikly za poslední dva roky. Takže pokud jde o název desky, je to spíš vtípek.

Ze zmíněné nahrávky "Alcoholiars, Christians And Weasels" cítím návrat někam do sedmdesátek, osmdesátek. Předpokládám, že tahle léta máte rádi?

Jo, docela dost. Ta hudba se nám líbí hlavně proto, že je jednoduchá. My nikdy nebudeme hrát nic složitého. V některých recenzích se o nás píše, že jsme nepřišli s ničím novým. Jenže to my ani nechceme. Naopak nás baví ten starý zvuk a jednoduché postupy.

Jaký máte vztah ke klasickému punku?

Původní punk se nám líbí. Rychlost a energie. Nic umělého - nemakáš půl roku na jedné skladbě, aby byla dokonalá a vyšperkovaná. U nás musí písnička vzniknout okamžitě. Jinak se jí dál vůbec nezaobíráme.

Punkáči na vás ale nechodí.

Ti ortodoxní nás neberou, pro ně jsme slečinky a buzíci. Já vlastně nevím, kdo na nás chodí. Hezcí nejsme, aby na nás pařily pěkný nadržený holky... Nejvíc asi mladý lidi, ale po koncertech nás naopak nejvíc chválí ti starší. Pro ně je to něco jako vzpomínka.

Takové retro. Jak ty osobně vnímáš výraz "retro"?

Retro je něco jako bio. Produkt. Kdybych to řekl blbě, je to hlavně módní záležitost. Na druhou stranu to není až tak jednoznačné, může to mít hodně významů.

Podle vašich promofotek je znát, že si zakládáte na image, pletu se?

To je pravda. Spousta lidí má s námi kvůli tomu problém. Začalo to tím, když se kdysi nějaká banda uječených spratků ohákla do košil. Hráli klasický punk, ale přitom vypadali seriózně. Je v tom trochu drzosti i elegance. Tenhle mix máme rádi.

Vedle vlastní image jste si dali nejvíc záležet na zvuku desky. Ten je poměrně autentický a hodně moc špinavý.

Ale lidi to asi neocení. Řeknou si, že to zní hrozně, protože je to špinavý. Jenže to byl účel, o to přesně šlo. A největší podíl má na tom Moimir Papalescu, kterému bych chtěl tímto veřejně poděkovat.

Jak jste se k Moimirovi dostali? Jeho záběr je přece jenom trochu jinde.

To byl nápad lidí z X Production. Když byla deska hotová, finální výsledek se jim moc nezdál. A nám popravdě taky ne. Zkoušeli jsme na zvuku s pár lidmi zapracovat, ale nakonec přišel Moimir a hned jeho první master byl skvělej.

Ne, že bych Moimira podceňoval, ale tahle spolupráce mě docela překvapuje. Neřekl bych, že vaše produkce může být jeho parketa.

Je to starej kocour. Zažil tu dobu a věděl, kam ten zvuk směřovat. Přitom jsme se nikdy nepotkali, všechno jsme řešili po telefonu. No jo, moderní doba.

Když tolik stojíte o old-school zvuk, co příště zkusit analogové studio?

Analogové studio nás poslední dobou hodně láká - zkusit si, jaký zvuk by se tam dal udělat. A nebo naopak nějaké vymazlené drahé studio za šest stovek na hodinu. Jak by zase znělo tohle...

V jedné skladbě zpíváte: "We make the noise and you like it". Asi je zbytečná otázka, jestli na koncertech děláte bordel...

To víš, že děláme. To k tomu patří - vylézt na stage a nechat tam duši. Pak dvacet minut sedíš v šatně a popadáš dech. V soukromí jsme ale hodní kluci v kravatě a košili. (směje se)

S tím trochu souvisí, že se sami označujete za buržoázní spratky - jak se to dá chápat?

To se nám někdo snažil vnutit, že se prý snažíme znít jako punková kapela pro vyšší třídu. To nám přišlo fakt vtipný.

A vy sami se cítíte jako spratci?

Na pódiu určitě. A já osobně i v životě.

Počkej, před chvílí jsi říkal, že v soukromí jsi hodný kluk.

Nemyslím to zase úplně doslova. Snažím se bejt hodnej kluk, ale lidem říkám na rovinu, co si myslím. Spratek jsem jenom výjimečně. Třeba když jsme v Tokiu šlohli kolo.

Jak se kradou kola v Tokiu?

Byla to naše poslední noc v Japonsku. Čtyři hodiny před odjezdem na letiště jsme se šli s bubeníkem projít do města. A nenapadlo nás nic lepšího než vzít kolo, že se projedeme. Tam se nekrade, takže je nezamykají. Chtěli jsme se jenom projet a pak ho vrátit, vážně. Jenže nás sebrali jejich četníci a odvezli nás někam na výslech. Když jsme jim řekli, že nám za hodinu letí letadlo, tak začali hrozně kmitat a být vstřícní, abychom to stihli. A byli hrozně milí. To jsem nezažil!

V Japonsku jste natočili i videoklip. Jak jste se tam vlastně objevili?

Kdysi jsem brouzdal po MySpace.com a narazil na kapelu Anisakis. Klasika - přidali jsme se vzájemně do oblíbených a začali jsme spolu komunikovat. Oni nejdřív přijeli do Česka, pak na oplátku my do Japonska. Ten klip už byla spontánní akce. Nejdřív jsme ani nevěděli, na jaký song to uděláme, a napadlo nás, že zrovna "Happy End" je takový příhodný. Mimochodem, s Anisakis pojedeme letos na podzim další turné k nové desce, kterou do té doby chceme udělat. Měla by vyjít na podzim a chceme ji - pokud jde o její fyzickou podobu - udělat úplně jinak, než je u nás běžný. Bude to takové překvapení.

Když se ještě vrátím do Japonska - jaký jste měli pocit z místních?

Funguje to tam tak, jak by sis přál, aby to fungovalo všude. Všichni jsou k sobě slušní a zdvořilí. Nekrade se tam, nikdo nedělá bordel, nehází odpadky na zem. Je to vážně zajímavej národ. O to je pak horší realita, když se vrátíš domů a skoro tě okradou na letišti.

Na závěr mě napadá, jestli nemáte vzhledem ke svému názvu občas problémy. Třeba Atari Terror mi tuhle vyprávěli, jak je kvůli názvu nechtěli pustit do Ameriky.

O nás si někteří lidé docela dlouho mysleli, že jsme křesťanská kapela. A v jednu dobu si nás na MySpace.com přidalo asi dvacet lidí z Vatikánu. Přitom všichni si ty texty mohli poslechnout a zjistit, o čem zpíváme. Problémy ne, ale je pravda, že třeba v Polsku hrát nemůžeme.