Už jsem zde několikrát psal, že v poslední době dochází k jakémusi páření undergroundu s mainstreamem. Válečné sekery jsou zakopány nebo použity tak, aby pomohly klestit novou cestu. Tak jako funguje spolupráce nezávislé scény s pohledávkou širokých mas, je tento trend platný i v opačném proudu. Komerční pop se stal důležitým nástrojem nezávislých interpretů a ti se na oplátku stávají nedílnou součástí globálních směrů. Od devadesátých let se r'n'b těší obrovské popularitě, především díky jeho velmi těsnému napojení na hip hop, respektive díky produkčním superstars typu Timbaland nebo The Neptunes.

Jenže nyní se r'n'b stává také důležitou součástí nezávislého bloku hudebního fanouškovství. Už v loňském roce předvedl Tom Krell aka How To Dress Well, jak může být užitečné v napojení na ulovené zvuky ze svého dětství/dospívání, prostě minulosti. V letošním roce rozhodně nejvíce vyhypovaný kolektiv umělců Odd Future a jmenovitě jejich člen Frank Ocean vydal vynikající album "Nostalgia/Ultra". Ta deska je plná hudebních výpůjček a vypadá jako takový zvukový bazar, ale celé do kupy to způsobuje neskutečnou zábavu. Ještě když je k dispozici zdarma. Frank Ocean se vrací zpátky a dobu minulou mění dle svého vyšinutého uvážení. Mysteriózní projekt The Weeknd to bere trochu z jiného úhlu: jeho existenciální verze minimalistického r'n'b je taková jedna velká bolavá afterparty.

O současné popularitě komerčního r'n'b v nezávislých vodách hudební sféry svědčí i fakt, že o The Weeknd začaly v budovatelském duchu psát snad všechny významné indie blogy či internetové magazíny. To internetové švitoření měl z velké části na svědomí kanadský rapper Drake, který svým kolegům od začátku zvěstoval slávu, o kterou se samozřejmě se všemi rád podělil.

Za projektem The Weeknd stojí torontský zpěvák Abel Tesfaye a producenti Doc McKinney a Illangelo. Jejich hudba jako by byla ranní vyplněnou předzvěstí večerních obav. Překypuje erotikou a přitažlivostí, jenže na rozdíl od hitparádového r'n'b také přiznanými pocity smutku, zklamání a zmaru. PR Jakuba Smolíka by asi napsalo, že je plná životních karambolů. Drahá party, kde je spousta drahého pití, s lidmi, co mají na sobě drahé oblečení a paří v drahém domě. Ideály se ale bortí. Intimní hudba narvaná k prasknutí elektrizujícími pocity nesvázanosti nenutí člověka otevřít si další lahev snobského drinku, ale zalézt si do vany, pustit na sebe studenou vodu a uvědomit si, že to světlo venku neznamená, že něco začíná, ale že něco končí. V těch balóncích, co visí u stropu, nejsou pocity štěstí, i když ty tam původně byly. Nejsou tam ani pocity dojetí, které tam nikdy být neměly. V těch balóncích jsou napumpované pocity osobní upřímnosti, které, když si je člověk pustí k tělu, bolí víc než kopačka mezi nohy. Ne že by to někdo chtěl dát najevo a před ostatními brečet, na to jsou na téhle party moc cool lidi. Ten loftový dům je svědkem hříšných her, holky na vysokých podpatcích tancují mezi balonky na skleněném stole a všichni vědí, že mezi party a afterparty není žádný velký rozdíl.

The Weeknd určitě patří mezi největší letošní objevy, protože s nimi nikdo nepočítal a oni se stejně umějí na pořádně dlouhou dobu uhnízdit ve vašem playlistu. Koketují s indie scénou (zprzněné samply od Beach House a Siouxsie & The Banshees) a zároveň umějí být přitažliví i pro milovníky vizuální dokonalosti překypující lascivními křivkami. Kdyby toto četl náhodou někdo, kdo "House Of Balloons" ještě shodou okolností nemá, chtěl bych jen napsat, že na oficiálních stránkách The Weeknd je k dispozici zdarma. To je fér, ne? Skladeb je devět, za každou jeden bod a hned tu máme devítku jak vymalovanou. Ještě by mě zajímalo to chybějící "E" v jejich názvu...