Jednoho večera v roce 1962 si James Brown zašel na večeři do podniku, kde právě hrál na bicí Maceův bratr Melvin. Jamesovi se velice líbil jeho styl a nabídl mu, že až skončí školu, může kdykoliv nastoupit do jeho kapely. Věděl, že chce-li Melvina, bude muset vzít také Macea. Ještě však nevěděl, co všechno tím získal. Maceův alt saxofon se stal součástí Brownova pojetí funku a přinutil Jamese na koncertech křičet: "Maceo, I want you to blow!" (pořádně do toho foukni!)

O třicet let později, kdy už má James Brown svá nejlepší léta dávno za sebou, vydává Maceo Parker zásadní nahrávku "Life On Planet Groove". Živák nabitý funkovou energií, kde hrají i Candy Dulfer a Fred Wesley a zpívá Kim Mazelle. Zde definuje svůj styl jako "2% jazz and 98% funky stuff" a od této doby považuje za svoji povinnost vystupovat se svým programem na tolika místech, kde je to jen možné. Do Prahy zavítal poprvé před pěti lety a mezi lidmi, kteří do té doby pouze poslouchali staré nahrávky Jamese Browna a pořádný funkový koncert ještě nezažili, způsobil více než tříhodinovým koncertem naprosté funkové šílenství. Jeho poslední party v Lucerna Music Baru byly vždy několik dnů předem beznadějně vyprodané a Maceo se stal miláčkem pražského publika. Hrála zde už pěkná řada soulových muzikantů, ale nikdo nedokázal publikum tak roztančit, roztleskat a rozfunkovat jako Maceo Parker a jeho prvotřídní band. V loňském roce naplnil i Velký sál Lucerny, ale zde jako by se kouzlo a nálada, charakteristické pro jeho mejdany v menším a intimnějším Lucerna Baru, rozpustily ve velkém prostoru a nebylo to úplně ono.

Jeho jedenáctá návštěva České republiky tedy opět směřovala do Lucerna Music Baru, který se mu podařilo i přes minimální reklamu opět vyprodat. Věděl jsem, že když příjdu o hodinu později, přijdu akorát do rozjíždějícího se mejdanu. Maceo Parker band přijel ve stejném složení jako posledně a vokalistka Martha High právě vybízela přítomné dámy, aby ukázali co mají - "...we gotta use what we got, to get what we want, so, you better think!" a už se rozjíždí upravená verze hitu Jamese Browna a Lynn Collins - "Think". Soulové klasiky střídají hity převážně z posledních dvou Parkerových alb "Dial Maceo" a "Funkoverload". Kapela šlape, Maceo všechno řídí a pokřikuje na tančící publikum "Ú-Jé" a všichni "Ú-Jé". Když má však rozjetý dav doplnit refrén z "Mustang Sally", kterou zpívá Maceův dlouholetý vokalista Charles Sherrell, váhá. Charles však umí kroutit pánví takovým stylem, že já být žena v první řadě, nevzpomenu si ani na jméno své matky. Nevadí, Maceo si potom stejně stoupne na okraj pódia a naléhavým hlasem říká "a nezapomněli jste na něco?" a sám si odpovídá "We love you!" a rozesílá polibky na všechny strany. V podstatě na jeho show není nic, co bych už neviděl předtím, přesto jsem ale na chvíli sešel z balkónu a probil se až před pódium, abych se na ten Band zase podíval zblízka. Vypadají čím dál líp a stále srší energií. Holohlavý trombónista Greg Boyer se spiklenecky mnohovýznamně šklebí na všechny strany, trumpetista Ron Tooley, který toho asi pamatuje nejvíc, se celou dobu jen skromně usmívá, ale jeho sóla jsou dokonalým groovem. Těžkotonážní basák Rodney "Skeet" Curtis si to dává celou dobu před svým kombem a Bruno Speight nepouští svou funkovou kytaru. Maceo má všechno pod palcem a jeho band patří k nejsehranějším, jaké znám. Jak je už jejich zvykem, po dvou a půl hodinách hraní odešli všichni z pódia a nechali tam jenom bubeníka Jerome Thomase. Ten si ještě chvilku podával publikum a poté se také odebral do šatny. Následoval potlesk a pískot, bylo jasné, že Maceo ještě přidá. Skončil rozjetou "We'd Like To Party" a když někdo říká, že chce ještě kalit, neodjíždí hned do Vídně, kde hraje další noc.

Minuty plynou a potlesk neutichá, buší se do podlahy, vyvolává se "Ma-ce-o-Ma-ce-o", ale nikdo nepřichází. Začínám mít sám strach, pro jistotu také plácám rukama. Nic. Myslím na to, jaký je to pocit sedět v šatně a poslouchat, jak několik stovek lidí celé minuty píská, tleská a řve, protože chce, abych jim ještě něco zahrál. Nakonec přichází a servíruje ještě hodinový přídavek, sestavený ze známých popěvků, pokřiků, kytarových riffů a dechových pasáží. "Pass The Peace" už mi přijde tak ohraná, že se vracím na balkón, ale zůstávám a to funkové běsnění vydržím i s rapovaním Correyho Parkera (Maceův syn a vokalista) až do půl jedné. Další přídavek už se nekoná, 250 koncertů do roka dá přeci jenom zabrat. Muzikanti už také chvílemi působili unaveně a automaticky. Bolí mě nohy, sedím u ventilace a hltám pivko, jsem vyřízenej, ale budu usínat s úsměvem na tváři, dostal jsem totiž opět pořádnou funky injekci od Maceo Parkera. A kdy bude další? Už na podzim ve Velkém sále Lucerny.

Maceo Parker, Praha, Lucerna music bar 1.7.2001