Už na předchozí "Press Play" bylo jasné, že Sean - Puff Daddy - P. Diddy - Combs se víc než o hip-hop zajímá o pop. To, co bylo na "Press Play" naznačeno, je na novince dotažené do důsledku. Z Diddyho je popař. Pokud vám začaly cukat koutky, tak vás můžu uklidnit. Je popař, který umí a ví, co chce. Současná scéna R'n'B a euro/dance popu se stává víc a víc sterilní a v porovnání s ní je "Last Train To Paris" pastva pro uši. Je to skvěle namíchaný koktejl současného R'n'B, eurodance, italo disca, jež samozřejmě nepostrádá prvky hip-hopu.

Již ze začátku je nutné zdůraznit, že tahle deska vůbec není o Diddym. Ten zde funguje spíše jako principál nebo spojovací prvek, chcete-li. Jde více o projekt než o sólové album. Diddy dal dohromady tým skvělých producentů a interpretů, ale sám jako autor a interpret na nahrávce figuruje minimálně. Více prostoru dostalo i duo zpěvaček Dirty Money (Dawn Richard a Kalenna Harper). Toto spojení může působit jako pouhá, dobře promyšlená promotion, ale obě zpěvačky kromě toho, že dobře vypadají, i dobře zpívají a v "Yeah Yeah You Would" se nebojí Diddyho nazvat "so damned selfish". Vysoká absence Diddyho je upřímně jen pro dobro věci, protože jako rapper rozhodně nepatří ke špičce.

Konceptuálně má deska sloužit jako Diddyho lék na bolavé srdíčko, ale na nějaké uslzené balady můžete zapomenout. Album se od začátku do konce drží více méně v tanečním tempu. Nadměrný příklon k eurodance má pravděpodobně korespondovat i s hlavní dějovou linkou, ve které Diddy následuje dívku svých snů, kterou potkal v rámci evropského turné v Londýně, a jediná možnost, jak se k ní dostat, je, jak už název napovídá, chytit poslední vlak do Paříže. Ale koncept a děj jsou to poslední, co budete při poslechu alba řešit. V momentě, kdy se ozve intro, ve kterém Diddy do progresivního housového podkladu pronese: "Love is a motherfucker," se pomyslný vlak rozjede a vás čeká víc než hodina tzv. Diddy-vize.

Ta nabídne nejedno překvapení. Hned po "Intru" se objeví Grace Jones, která podává skvělý výkon v "Yeah Yeah You Would". Úžasný je i další track "I Hate That You Love Me", na kterém se producentsky a autorsky podílel Rodney Jerkins (Lady Gaga, Beyoncé). "Shades" je díky pánům Justinu Timberlakovi, Bilalovi, Lil Waynovi a Jamesi Fauntleroyovi nabitá sexuálním napětím ne nepodobným Princovi a "Someone to Love Me" mi trochu připomíná Janelle Monáe. Pokud budete hledat hity, tak se (snad s výjimkou předposlední "Coming Home" se Skylar Grey) nedočkáte. Kdo by to byl čekal, že Diddy přijde s progresivním popem?

Co album sráží, jsou délka alba a sám Diddy. Chce to v projevu ubrat "mothefuckery" a více se soustředit na texty. K tomu oddělat tak ze tři čtyři skladby a hned by album znělo líp (třeba takovou "Looking For Love" s Usherem bych klidně postrádal). Ale jinak je "Last Train To Paris" docela vydařeným albem (samozřejmě ke skvostům typu "My Beautiful Dark Twisted Fantasy" má ještě hodně daleko). Diddy překvapil a povedlo se mu dokázat, že ještě rozhodně nepatří do starého železa. No a na příští desku by si mohl pozvat třeba ty Arctic Monkeys.