"Hrst bílých vlasů jsem vytrhal z hřebene," zlověstně předříkával Joe Karafiát Krchovského slova. "Cizí vlasy" pocházející z aktuální nahrávky legend tuzemského undergroundu The Plastic People Of The Universe "Maska za maskou" symbolizují novou, pomejlovskou dobu; máničky už nemají hřívy šedivé, ale bílé, což při dobrém nasvětlení funguje naprosto odzbrojujícím způsobem. Takto zvýrazněné moment(k)y provázejí především Brabencovy recitativy, které by šlo poeticky popsat vysoce expresivní formulkou - bílé vlasy se vznášející za neustávajícího, rituálního předříkávání démonicky ve tmě.

"Píšu ti, milá, jaks správně poznala, na účet z non-stop restaurace. Ale vážně nic mě nenapadá. Obsluha dobrá, jen popelníku závidím, v jakým řádu drží si svý vajgly pohromadě. Snad abych začal věštil z popele, kam asi slavná cesta lidstva, milá, povede? Prásk dveřma, práska z konopí, kuří oko z lásky, dětma se netopí." ("Non-stop opera")

V Paláci Akropolis bylo v neděli večer více než vyprodáno. Nebylo hnutí. Žádné pnutí však nenastalo, neb každý návštěvník, každá návštěvnice, si vážili unikátní příležitosti spatřit naživo dvě legendy tuzemského undergroundu, ve světovém měřítku jedinečného to hudebního směru.

Na scéně se jako první krátce před osmou zjevili Plastici, jejichž repertoár byl složen především z nových písní. Na závěr jejich vystoupení ovšem symbolicky zazněl i kultovní "Kanárek", byť původní instrumentální disharmonii nahradila improvizovaná melodičnost.

Po setu Plastic People nastala několikaminutová prodleva, během které se ovšem návštěvníci koncertu rozhodně nenudili. Jednak mohli navštívit Lábus/Maťa koutek, kde se prodávali nosiče PPU, DG307, Půlnoci a dalších podzemních seskupení a knihy s tématikou androše, navíc v průběhu přestávky zvolili dramaturgové v Akropoli příjemný hudební doprovod. Dali totiž vzpomenout na nedávnou sejšn švýcarských Mladých Bohů, The Young Gods. Ještě nikdy nebylo čekání na Garage tak příjemné...

Před van-men šou božského Tonyho Ducháčka, frontmana Garage, se na pódiu mihl i Magor. Sic se nesvlékal, zaujal ale svou neartikulovanou mluvou. Po citátu Andyho Warhola a popíchnutí Joea Karafiáta, že se ke Garáži přisral až po listopadu, konečně začala plechová, rock'n'roll-postpunková symfonie.

Zatímco PPU jsou ve svých postupech inovativní, novovlná Garage ustrnula na jednom místě, na jedné vlně, a její koncert tak zní a vypadá stejně jako před lety. Nenapodobitelný, všeříkající, minimalistický, zkrátka zdravě pankově primitivní projev Tonyho Ducháčka prostupuje jako stigma dobou.

Snad i proto se Garage hodí více do zaplivaného Vagónu než do nablýskané Akropole. Včera ale samozřejmě nikoho neurazila. Nebylo koho. Není vděčnějšího publika než toho vlasatého, zvláště když se vzpomíná na toho nejvlasatějšího ze všech. Na Mejlu Hlavsu.