Narození v New Yorku, po rozvodu rodičů nedobrovolná cesta na pár let do Chile a návrat do New Yorku. Události, které ho prý formovaly stejně jako pobyt u tech-housového labelu Wolf + Lamb. Jméno, které si tu Nicolas Jaar udělal s debutem, trochu pozměnil, jen ta kvalita (minimálně) zůstala. "Space Is Only Noise".
Abych pravdu řekl, když
Nicolas Jaar tvrdil, že je pro něj nejvíce inspirativní jeho studium komparativní literatury, zdálo se mi to jako zavádějící kec mladé, nerozvážné hlavy. Jednadvacetiletý producent, který už od čtrnácti skládá taneční, deep housové /tech housové skladby, přece jen těžko bude lovit múzu při hodinách něčeho tak neakčního, jako je komparativní literatura. Myslel jsem si.
Jenže Jaar nikdy netvořil hudbu s tím, že
"bych si řekl: Tak a teď udělám techno nebo house". Při definici svého zvuku klade důraz hlavně na tu část sdělení, ve které vysvětluje, že do tvůrčího procesu nechodí s ideou
"budu dělat taneční muziku. To je totiž dost široký pojem - nemusíte tancovat jen na to, co má rovné 4/4 bicí s činely mezi každým úderem a výraznou basu nebo tak něco. Mnoho věcí vás může roztancovat, takže jsem se na to vůbec nezaměřoval". V sedmnácti se ale potkal s hochy z labelu Wolf + Lamb, kteří o sobě rádi říkají, že dělají nejvíc cool párty v Brooklynu. Plácli si, a přestože Jaar měl již nahráno solidní množství rozmanitých skladeb, vždy
"vytáhli a určili tu, která je dobrá hlavně pro taneční parket, a nic jsem s tím nenadělal. Platilo to, co řekli oni". Na W+L Jaar vydal "Student EP" a několik dalších singlů. Tím posledním byl dvanáctipalec "Time For Us". Temná, téměř osmiminutová skladba, kterou jako kdyby někdo pouštěl z utopického jukeboxu v zakouřeném baru. V čase 5:30 změní své tempo téměř na úroveň nehybnosti. Takový sarkastický pozdrav těm chvalozpěvům, které se vyvalovaly na hřbetech jeho singlů z Wolf + Lamb.
Ten, kdo pod nálepkou
Nicolas Jaar čekal vytříbenou sbírku tanečních hitů, které na W+L slavily velký úspěch, bude z jeho debutového LP "Space Is Only Noise" minimálně zaskočený. To navazuje skoro tam, kde singl "Time For Us" skončil. Úvodní filozofická rozprava v "Etre" (
být) za zvuku šplouchání vodní hladiny komentuje smysl existence vlastního bytí. Na nestabilní vodní hladině vertikálně i horizontálně plout v prostoru. Ostatně zvuky vodní hladiny (a další šumy) jsou propleteny celým albem.
Studium komparativní literatury zřejmě přineslo Nicolasu Jaarovi duchovně impresionistický rozměr, který se rozhodl na svém debutu rozvinout. Nerad bych dělal z pomeranče svatý grál, ale už od prvních okamžiků mi celé album zní jako zapomenutý, zaprášený kabaret, jenž se v nějaké frankofonní části schizofrenního světa při svém posledním vystoupení nezadržitelně potápí do podvědomí své personální černé skříňky. Podobně jako
James Blake i Jaar staví na (falešném) tichu, které upřednostňuje před hlasitou konkrétností. Uzavírá se ve svém nitru, kde buduje malé oázy prostorových bublin. A podobně jako Blake infikuje svůj předešlý elektronický zvuk akustickou hloubkou. Samply často užívá jako nezúčastněné kolemjdoucí. Rád staví na iluzi náhody. Napojení na Wolf + Lamb lze ale najít i zde. "Keep Me There" nebo titulní "Space Is Only Noise" se budou jistě dobře cítit i v nějakém benevolentnějším tanečním klubu. A i přesto, že se na "Space Is Only Noise" najde něco jako
hit, nejlépe za každých podmínek bude fungovat jako celek. Vůbec nevadí, že Jaar často střídá rychlost bpm, protože to dělá tak, že v se té jeho snaze zachytit sílu omamného okamžiku nedostavuje pocit roztroušenosti.
Ono je vůbec celé toto album úžasnou sbírkou vlivů abstraktního hip hopu, popu, jazzu (jako kdyby ten mohl v současné době někde chybět), blues, world music, Ricarda Villalobose, naivní vize lepšího čehosi a samozřejmě housu nebo minimal techna. V "Too Many Kids Finding Rain In Dust" úplně slyším na konci světa
Nicka Cavea zpívat "Red Right Hand". Koneckonců Caveovi je Jaar podobný i vokálním zabarvením. Všechno ale dokáže propálit svojí touhou dostat posluchače do skrytých koutů vlastní hlavy, ve které je schopný na tanečních podkladech to divné rozpustit v destilátu neuchopitelného. Deska "Space Is Only Noise" by klidně mohla být ekvivalentem filmologické honby za vytvořením celkového obrazu díla skrze bujné intertextuální odkazy. Jen ne tak nudným. A pak tu ještě je ten hydro leitmotiv. Koncepce?
Nicolas Jaar v mládí studoval hru na klavír, což také na svém debutu uplatnil. Říká:
"Ostatní akustické nástroje nemám tak naučené, takže spíše jen zkouším." Nejde ani příliš dobře rozeznat, kolik nástrojů je elektronických, kolik akustických, ale Jaar tvrdí, že 1/3 je vlastní akustika, což na někoho, kdo vydával u W+L, není vůbec špatný. Pro fanoušky instantních hitů na této desce moc prostoru není, pro ty ostatní naopak spoustu. Nebojme se toho, jo? Jsem si jistý, že to, co se člověk naučil u Jamese Blakea, u Nicolase Jaara jako kdyby našel.
P. S.: za odborný překlad nesrozumitelné francouzské rozpravy v první skladbě bych tady rád poděkoval slečně Evě P.