Není objev jako objev

Stát se v České republice hudebním objevem je navzdory možnostem stále obtížnější. Roztříštěnost zdrojů nabízející nadějné talenty má ve finále jediný efekt, a to že se prosadí ten marketingově nejhlučnější. Dokud existuje možnost nakoupit si hlasy popularity, vždy se objeví primitiv, který ji považuje za naprosto legitimní start kariéry. A má bohužel pravdu. Nebylo by proto od věci zavést v Andělech kategorii upozorňující nejen na objevy roku předcházejícího, ale také na jména, kterým by měla patřit sezóna nadcházející. Zvedající se autorita cen by jim zajistila pozornost médií. A i kdyby to mělo sloužit jenom k tomu, aby mohla v závěru roku škodolibě poznamenat, že se akademici spletli, mělo by to smysl.

Patricie byla objevem prohlášena díky marketingové nálepce na přebalu alba. Oprávněnost použitého hesla je možné po poslechu jejího debutu potvrdit i zpochybnit. Dvanáctipísničková nahrávka totiž staví zpěvačku do dvojího světla. Představuje Patricii jako zajímavou autorku s charismatickým hlasovým projevem, ale také jako zpěvačku neumějící si pohlídat složení svého repertoáru. Vždy když ambice vydat desku převýší sebekritické přiznání, že není o čem, zavání to průserem. První třetinu "Obamamanie" lze označit za vysoce nadprůměrnou. Střídají se žánry, nálady, jazyky. Texty jsou osobní zpovědí, generačním vyjádřením i odlehčenou provokací. Není co vytknout.

Ovšem ve chvíli, kdy hudební autorství přebírá ve střední části alba duo Jan a Dalibor Cidlinští, kouzlo je pryč. Melodie se stávají šedými a nudnými, což se ve finále přenáší i na slova. Jejich autorkou nadále zůstává Patricie, ale ukazuje se, že svým notám rozumí daleko lépe. Vyvrcholením hudební noční můry je skladba "Nesnesitelná těžkost bytí". Nebýt kratičké části textu "Mrtvá těla necítíš / Ta jsou už dávno pohřbená", šlo by si ji snadno splést s repertoárem Ivety Bartošové. Takhle se lze maximálně utěšovat, že je to písnička o ní, a proto i tak dopadla.

Pošramocený dojem z "Obamamanie" napraví zbylá čtveřice songů jen zčásti. Také rehabilitace Dalibora Cidlinského s podílem na závěrečné "Woman" přichází příliš pozdě. Přesto je dobře, že právě tenhle kousek byl zařazen až na konec. Vzbuzuje totiž zvědavost slyšet od této zajímavé debutantky výsledek jejího dalšího profesního vývoje. A co si vlastně může objev přát víc, než aby na něj byl někdo zvědavý i po vydání první desky? Vracíme se tím na začátek. Patricie je jedním z jmen, které by si zasloužilo padnout při výše popsané příležitosti. Příležitosti, jež by nehodnotila nahrávky, ale vyzdvihovala by talent a jeho možný potenciál. Právě takové ocenění má pro hudební nováčky smysl, právě takové ocenění na celostátní úrovni nám chybí.