Anglicky? Francouzsky? Německy?

Anglicky. Francouzsky.

Jak mladí jsou dnes The Young Gods?

Jsou věci, které se ve své podstatě nemění, pak samozřejmě existují i ty, které mění čas. V pětadvaceti letech disponujete úplně jinou energetickou výbavou než v padesáti. S každodenním životem jste konfrontováni na základě vlastních zkušeností z minulosti. V pětadvaceti manipulujete s operačním systémem, který je v padesáti už pětadvacet let přežitý. Vnitřní ideje mají oproti lidem tu výhodu, že nejen umírají, ale i ožívají. V průběhu let se často vracíte k nápadům z mládí, které jste nedotáhli do konce, protože jste na to ještě nebyli připravení. Nebyli jste kompatibilní s dobou. Navzdory tomu všemu nám čas od času někdo z přátel zpříma do očí řekne, že se v našem věku už přece nemůžeme jmenovat Young Gods, a to ani z recese.

V případě The Young Gods naštěstí nejde ani tak o nás, hudebníky, jako o hudbu, kterou produkujeme. Když někomu řeknete naše civilní jména, nebude je znát, ale také se na nás nebude dívat skrze prsty jen proto, že jsme ve věku jeho otce. Když ale před identickou osobou zmíníte název naší kapely, dokáže vám jistě vyjmenovat písně, které ji oslovily. To je pro nás důležité. Nikdy jsme nechtěli být věčně mladé hvězdy šoubyznysu, jen jsme chtěli dělat věčnou hudbu. Ale abych věcně odpověděl alespoň na první otázku - občas se cítíme mladí, jindy staří. Přijde na to, jak dlouhé je turné.

Na kolik vás limituje fakt, že pocházíte ze Švýcarska? Přece jen vaše vlast nepatří právě mezi hudební velmoci.

Nemyslím si, že to mají interpreti z USA nebo z Velké Británie o tolik jednodušší. Tamní trhy jsou přesycené, navíc se těm zemím nedaří ani ekonomicky a život v nich není právě jednoduchý. Globalizace má za následek to, že i interpret pocházející ze zdánlivého hudebního trpaslíka může ovládnout scénu, minimálně tedy v určitém žánru.

Vyrůstat ve Švýcarsku nám dalo základ do života, civilního i hudebního. Ono Švýcarsko není zase tak kulturní zemí, jak se předpokládá, protože tamní kulturní infrastruktura má celkem striktně postavené mantinely. Menší počet větších klubů působí jako mocný hybatel. Aby kapela obhájila své místo v kalendáři akcí i na příští měsíc, musí být znát nějaký progres. Švýcarské kapely musejí být chtě nechtě inovativní, aby si udržely posluchačskou obec, navíc si nemohou dovolit jen prvoplánově šokovat, protože nestačí, když na ně fanoušci přijdou jen jednou. Hype nestačí. Je to začarovaný kruh, který ale ve finále působí jako úžasný, hybný motor. Jasně že bych byl šťastnější, kdyby bylo ve Švýcarsku více klubů, více koncertů, jenže současná situace má kromě jasně daných negativ i zmíněná pozitiva.

Vzpomínám si, jak za námi, do malého městečka nedaleko Ženevy, přijel jeden britský hudební publicista... (smích) Nedokázal tehdy pochopit, že pocházíme právě odsud. Zpočátku nevěřil, prý je to konec světa, ale když uvěřil, ve svém článku nakonec zmínil, že tak prostý původ jen podtrhuje náš hudební a vlastně i životní příběh. A důvod našeho snažení. Symbolické, vlastně až patetické.

Jaká je švýcarská hudební scéna?

Rozhodně multikulturní. Kosmopolitní. Otevřená. Nakloněná experimentům. Vzdělaná, s čímž souvisí, že hudba nemá ve Švýcarsku tak pevně stanovené datum spotřeby. V každém větším i menším městě jsou rozesety malé obchůdky s dvacet třicet let starými vinyly. Ať už prodávají americké, nebo nějaké "podzemní" švýcarské nahrávky, pomáhá to scénu udržet v harmonii. Zatímco klubová komunita se žene kupředu, kopíruje a vytváří trendy, ta undergroundová se drží zpátky, vzdělává se, což scénu obohacuje.

Anglicky. Francouzsky. Jakým jazykem zpíváte nejraději?

V okolí Ženevy se mluví francouzsky, a tak jsme v začátcích používali právě francouzštinu. Jednak aby nám lidé rozuměli, ale hlavně jsme tehdy ještě anglicky ani neuměli. Po zkušenostech z několika zahraničních koncertů jsme usoudili, že bude třeba začít zpívat anglicky, to abychom udrželi kontakt s publikem. Francouzštině návštěvníci koncertů často nerozuměli. Jak šel čas a zahraničních vystoupení přibývalo, v angličtině jsme se zdokonalili natolik, že se jako lingua franca stala naším vůbec nejčastěji používaným jazykem.

Jak jsme na konci osmdesátých let konvertovali od francouzštiny k angličtině, tak jsme se o dekádu později vrátili zase zpět k mateřskému jazyku. Po několikaletém neustálém cestování jsme se usadili zase doma, ve Švýcarsku, s čímž souvisí i návrat francouzštiny do naší tvorby. Logicky - v anglicky mluvících zemích hrajeme více anglicky zpívaných písní.

Jako velkého propagátora němectví mi nedá nezeptat se na vaše jediné německy zpívané album "The Young Gods Play Kurt Weill" (ukázka zde).

Vydali jsme jej v roce 1991. Jak název odkazuje, přezpívali jsme písně německého skladatele židovského původu Kurta Weilla, kterému jsme o pár měsíců dříve věnovali i jeden z našich koncertů. Weill dokázal ve dvacátých a třicátých letech komponovat nadčasovou vokální hudbu pro divadelní soubory stejně dobře jako opery nebo písňové a orchestrální cykly. Obdivujeme jej. Dílem jsme chtěli umělci, který je i šedesát let po své smrti neprávem ve stínu Bertolta Brechta, vyjádřit úctu. Z této iniciativy jsme jeho písně přearanžovali a přehráli.

Jedná se o jediné album, na kterém zpíváme německy. Neumím si představit horší jazyk na zpívání než němčinu. Ona ale ani angličtina není ideální. Vylučovací metodou jsem se tedy dobral k odpovědi na předchozí otázku - nejraději zpíváme francouzsky.

Nemohu se zbavit dojmu, že jste na své cestě za slávou sjeli z dálnice na polní cestu. Nedlouho po skončení celosvětového turné k vaší newyorské nahrávce "Only Heaven" jste oznámili návrat do Švýcarska. Slavomamem tedy nejspíš netrpíte.

(smích) Co se novináři jeví jako úhybný manévr, považuji jen za logické vyústění. Zamyslete se. Téměř dva roky jsme byli na turné. Nomádi, kočující světem, kteří doma, kdesi za horami, nechali ženy a děti. Netoužili jsme se stát Rolling Stones ani mít předplacenou titulku Rolling Stone. Ani být stadiónovou kapelou. Jenže... to všechno nám došlo až během kolotoče, který už nešel zastavit. Dolů jsme z něj nakonec slezli až příliš pozdě. Opustil nás bubeník Üse. Ano, samozřejmě jsme to měli celé utnout dříve také kvůli sobě. Za dva roky každotýdenního, často každodvoudenního koncertování zestárli Young Gods nejvíce za celou svou existenci... Vyčerpali se. Rozdali. Další dva roky jsme nezkoušeli a prakticky ani nekoncertovali.

O to paradoxnější je dnešní situace. Vaše aktuální deska "Everybody Knows" má totiž ještě výraznější east-side groove než "Only Heaven"; na rozdíl od šestnáct let staré nahrávky ale necílí na USA, nýbrž na Švýcarsko.

Hrajeme alternativu, byť srozumitelnou, která by se ve Spojených státech nikdy nesloučila s ideálem vkusu. Ve Švýcarsku se nám to povedlo. ("Everybody Knows" je na domácí půdě vůbec nejúspěšnějším albem Young Gods v celé jejich diskografii; na několik týdnů nahrávka letos zjara spočinula na vrcholu švýcarského žebříčku prodejnosti. - pozn. aut.)

Na stranu druhou jsem šťastný, že nás fanoušci ani média neřadí do kategorie mainstream. Lidé si nás spíše ztotožňují s pocitem harmonie a blízkosti než jako nějakou oslnivou marketingovou značku. Dost možná nová deska uspěla právě proto, že reflektuje pocity dnešních Švýcarů, které nejsou příliš odlišné od těch, jež jsme v sobě objevili už během našeho působení v Americe před šestnácti lety. Možná proto ten americký feeling.

Pojďme ještě hlouběji do historie. V období vydání alba "T.V.Sky" vás řada kritiků srovnávala se slovinskou EBM legendou Laibach. Jejich slovy - sdílíte společnou progresivitu, agresivitu i energii.

Agresivitu? Energii? (vyděšeně) Ne! Laibach jsou kontroverzní. My o kontroverze nikdy nestáli, zatímco energie Laibach je na nich založena. Pečují o svůj mediální obraz tak přehnaným způsobem, že často nevíte, zda hudba pomáhá jejich image, nebo image jejich hudbě. Jako provokující umělce Laibach akceptuji. Cením si i některých jejich koncepčních projektů. Naopak mi na nich vadí obal, přes který jsem se za těch mnoho společných let dále stále neprokousal.

Ta komparace se poprvé objevila v britském tisku. Tamní média totiž nedokázala nás a Laibach kamkoliv zařadit. Zatímco my věděli o existenci The Plastic People Of The Universe nebo Dunaje, britští hudební publicisté nikoliv. Kapely Young Gods a Laibach byly mimo všechny škatulky, a tak nás začali novináři vzájemně porovnávat. Víc bych za tím ale nehledal. Young Gods mnohem více hudební poetiky čerpají ze starších alb Einstürzende Neubauten nebo právě vašich Plastiků a Dunaje než z jakékoliv etapy Laibach.

Navzdory vaší angažovanosti v sociálně-politicky kritické oblasti se náznaky podobných aktivit ve vaší tvorbě neobjevují.

Zní to jako klišé, ale je mnohem jednodušší něco bořit než něco vytvořit. Proto pokládám za prvoplánové jmenovitě všechno kritizovat. Přesto mi přijde aktuální deska "Everybody Knows" nejvíce revolucionářská a buřičská. Kritizujeme konzumní společnost nikoliv slovy, ale tóny. Zmíněnému americkému soundu navzdory je nová nahrávka naší dosud nejvíce švýcarskou, jestli mi rozumíte. Nemyslím si, že jsme apolitičtí. Nehlásáme sice nahlas, že bude konec světa, ale varujeme, že může brzy nastat, když se chování společnosti nezmění. Hudba není nic jiného než politika. Jen je třeba u ní více přemýšlet, aby byla účinná.

P. S.: Pro politicky angažovanou odbočku rozhovoru následujte tento odkaz.

The Young Gods - Once Again (z alba "Everybody Knows")