V květnu jste si mohli přečíst poslední číslo měsíčníku Rolling Stone, kterému byl šéfredaktorem Luděk Staněk. Ten však po ukončení časopisu redakční tým ještě rozšířil a opět pod vydavatelstvím Stratosféra se vrhl do nového časopisu Show!. Nejen o něm se dozvíte spoustu zajímavostí z následujícího rozhovoru.

Včera (ve skutečnosti až ve čtvrtek 7.6. - pozn. red.) vyšlo první číslo nového časopisu Show!, jehož jsi šéfredaktorem. Pro koho a o čem bude tento časopis? Jak se bude lišit od Rolling Stoneu?

Především to bude týdeník a idea je, aby to byl časopis o showbusinessu a o lidech, kteří se v něm pohybují. Zjednodušeně řečeno, Spy píše o tom, co dělají slavní lidé po večerech a v noci, s kým spí a kde se ožrali, a nás zajímá, co dělají přes den, když pracují. Samozřejmě při té týdenní periodicitě musíme být hodně otevření a já už bych si po zkušenosti se Stonem netroufnul dělat alternativní časopis o hudbě, která se líbí mně, protože jsem zjistil, že ta se opravdu líbí jenom mně a asi patnácti lidem v republice. Což je fakt, který si ověříš jenom tím, že se podíváš, co se prodává, nebo hraje v rádiu. Měl by to být časopis hodně vtipný, o zábavě, neměl by to brát vážně a neměl by být o idolech. Bude tam hudba, film a rozsáhlý kulturní přehled, programy kin, výběr z TV programu a přehledy koncertů. To aby byl blíž lidem, praktičtější. 

Budete také přidávat k časopisu CD?

U týdeníku se to nevyplatí.

Můžeš říct, jak jsi se vlastně dostal k psaní a jaké byly zásadní mezníky ve tvém novinářském vývoji?

Vlastně byly dva zásadní. První, když jsem začal psát v roce 1994 pro Rock & Pop, to byly v podstatě moje první uveřejněné články, i když jsem v médiích už před tím dělal. Byl jsem zpravodaj v deníku a v České informační agentuře, ale když mi bylo umožněno psát do R&P, Vojtěchu Lindaure děkuji, tak mě tam nechávali v podstatě psát, co jsem chtěl, nekrátili to, to byla prostě práce, která mě strašně bavila. Nebyl tam žádný limit, což je pro člověka, který začíná psát, celkem zásadní. Druhý zásadní mezník byl, že jsem nějakou dobu od roku 1996 dělal Živel. To byl zase úplně jinak zaměřený typ článků a to bylo také hodně příjemné. Pak jsem ještě psal pod pseudonymy do Reflexu a ještě někam, ale to byly spíše epizodní záležitosti.

Jak jsi se dostal k místu šéfredaktora Rolling Stoneu?

Já jsem se šel zeptat na pozici editora, protože jsem to dělal tři roky v reklamní agentuře, a povídal jsem si s vydavatelem o tom, jaké časopisy se nám líbí a jaké čteme, a on mi v podstatě druhý den udělal nabídku, abych ten časopis převzal. Já jsem se samozřejmě hrozně vyděsil, ale byla to výzva.

A jak šel tvůj hudební vývoj?

Já jsem byl někdy v roce 1991 v Belgii a koukal jsem na MTV na hip-hopový pořady a tehdy strašně frčel gangsta rap a já jsem na to koukal jak vrána. Začal jsem si číst texty a říkal jsem si - hmm, to je zajímavý, to je takový politický a v tu dobu jsem měl takové období, že jsem byl takový radikální a hrozně mě to oslovilo, tak jsem začal trochu sledovat hip-hop. Do toho přišla někdy v roce 1994 taneční muzika, kdy tady byla druhá vlna prvních parties, protože tu první v Melounu a Ládví jsem ještě nechytil. A taneční hudba mě dostala úplně brutálně, říkal jsem si, že to je opravdu dobrý. A teď poslouchám vlastně úplně cokoliv, jsem v takovém stádiu, že díky tomu, co dělám, můžu poslouchat úplně jakoukoliv muziku. V redakci jsme si dokonce dávali třeba i Geri Halliwell a takovéto věci a já si myslím, že to je dobře. Mě hrozně baví model, jaký mají třeba v Británii nebo v Americe, že tam se hudba bere tak, jak je a ty si z toho vybíráš a v podstatě i o tom, co tě nezajímá, něco víš. Tady je problém, na který jsem narazil i se čtenáři Rolling Stoneu, že lidi v této cílové skupině naprosto přesně vědí, jakou hudbu nesnáší, ale mají velký problém identifikovat, jaká hudba se jim doopravdy líbí. A to je klasické negativní vymezení v hudbě. Mně se také nelíbí Geri Halliwell, ale docela rád bych si s někým normálně popovídal o tom, proč je to fakt tak špatný. Ne, že ti někdo řekne, že to je sračka jen proto, že byla ve Spice Girls. A co? Je to zpěvačka, která dnes hýbe popovými hitparádami v Evropě, ať chceme, nebo ne. V souvislosti s tím a s koncem Stoneu se ještě vrátím k těm časopisům. Je zajímavé, jak se všechny hudební časopisy v Evropě potýkají s jakousi krizí identity. Strašně je to vidět třeba na New Musical Expressu (NME), kterému v Británii strašně klesá náklad, oni fůzovali s Melody Makerem.

Ten už úplně skončil, ne?

Ne, redakce Melody Makeru přešla do NME, respektive tam byl jeden vydavatel a ten to spojil a nechal pod značkou NME, protože ta byla v tu chvíli zdravější, měla vyšší náklad a čtenáře. A musejí to teď dělat tak nějak popovatě. Museli akceptovat taneční muziku i popové elementy. Jsou tam třeba články o Destiny's Child etc. Redakce se s tím potýká a má s tím problém, protože tam také pracují rockeři, nebo lidi, kteří si myslí, že muzika, kterou poslouchají, je ta dobrá. A v okamžiku, kdy se nedělá dost muziky, kterou oni považují za dobrou, nemají o čem psát. A mezitím si jejich čtenáři nacházejí úplně jiné idoly a jinou hudbu a přímým důsledkem toho je veliký rozmach specializovaných časopisů, především tanečních. Dneska jsem se o tom bavil s Honzou Zilvarem z Tripmagu a on mi tak z legrace říkal: "No teď si na mě dávej pozor, já jsem teď šéfredaktorem nejprodávanějšího hudebního měsíčníku v republice!" - což je fakt. Podle mého odhadu je Tripmag zhruba na třiceti tisécéch kusů prodaného nákladu. To je trend, který stoupá všude. Mixmagu, nejprodávanějšímu britskému časopisu o taneční hudbě, stoupl za poslední rok náklad o 20 % a mají náklad sto tisíc kusů. Časopis Q má přes dvě stě tisíc a stagnuje, nebo spíš klesá. Faktem je, že hudební časopisy tímto trpí, v Německu byly za poslední dva roky zavřeny dva hudební časopisy.

Sleduješ stále českou hip-hopovou scénu?

Jo, ale už dávno nejsem odborník, už jsou třeba mladší kluci jako Afro z Bbaraku. Ti už mají přehled daleko větší a jsou to ještě pořád takoví ti nadšenci, a to já už nejsem, přestože se snažím si přehled pořád udržet. V podstatě teď veškeré moje intelektuální debaty s kolegy, které to ještě neomrzelo, jsou o tom, jestli skladba "Léto" od Indy a Wich je komerční shit, nebo hitovka. Já tvrdím, že to je první hip-hopový hit, který tady kdo natočil a je to jedna z nejlepších skladeb, která se tady kdy udělala. Je svým způsobem přelomová, protože poprvé zde někdo pochopil hip-hop jako styl, ve kterém se dá udělat hit.

Jak moc používáš internet, znáš nějaké české hudební servery?

České hudební servery, to je trochu problém. Nepoužívám je jako základní médium, většinou používám cizí servery, protože i MusicServer zprávy většinou odněkud opisuje. Ale pro orientaci v tuzemských věcech většinou používám MusicServer.cz, často Techno.cz, Rave.cz plus pár dalších.

Myslíš si, že je konkurence mezi hudebními servery a tištěnými hudebními časopisy?

To je úplně jinak. Ty věci se nějak doplňují. Zásadní výhoda internetu je, že je rychlejší. Zásadní výhoda tištěného média je, že tomu buď může dát kontext, protože je na to víc času, nebo to může graficky doplnit. Já si myslím, že internetové servery, zvláště ty hudební, jsou o syrové informaci. Spousta zpráv vzniká tak, že vezmete nějakou větu z rozhovoru, něčím ji obalíte a pustíte ven jako zprávu. Teď jsem našel na internetu nějakou entertainmentovou stránku, která si založila svou image na tom, že dávají čerstvé zprávy každých dvacet minut a to už musí být palba. A v tom je zásadní rozdíl. Já si myslím, že si ty věci nekonkurují. Pro mě jsou internetové servery strašně zajímavé v tom smyslu, že na nich jsou informace skutečně čerstvé a teď už i ověřené a je to taková syrová první informace o tom, co se děje. Může se s ní dál pracovat, zasadit do kontextu, nebo i otisknout, tak, jak to někdo pustil ven.

Jsi ještě členem Akademie populární hudby?

No naposledy jsem ještě hlasoval, než jsem z toho sálu zděšeně utekl. Já jsem se opravdu strašně styděl. Ještě uvádění Mejly Hlavsy do síně slávy jsem vydržel, ale pak jsem fakt utekl. Znáš takový ten pocit, když se koukáš na televizi a je tam něco strašně trapného a ty se stydíš za ně? Tak přesně to jsem měl...

Jak jsi přišel k přezdívce Rodriguez?

To je přezdívka, která vznikla někdy v roce 1994 a dostal jsem ji od Housera z Vanessy, byla to jedna z těch přezdívek, které nemají žádný reálný podklad. On se na mě podíval a řekl: "Hele, ty seš jak Rodriguez" - a bylo to. A mě to bavilo, já jsem v té době byl posedlý kryptogramy a takovými věcmi, začal jsem se v Rock & Popu podepisovat Rodriguez a nechtělo se mi to už pak měnit zpátky, a pak jsem měl jednou takový záchvat, protože jsem ještě používal zkratku D.A.R., tak jsem ji přepočítal podle nějakých tabulek na číselný kód a podepisoval jsem se 41 200, což mi přišlo strašně cool.

Ještě jsem se tě chtěl zeptat na drogy, protože Rolling Stone byl jeden z časopisů, který poměrně objektivně reflektoval dění ve společnosti v souvislosti s drogami a hlavně extází a tanečními parties.

Co si budeme nalhávat, lidi drogy berou, to ví každý vyjma Komorouse, který to myslím tuší a tuší, že proto je zaměstnán tam, kde je. Protože kdyby lidi drogy nebrali, Komorous nemá práci. Tak to prostě je a myslím, že nemá cenu z toho dělat nějaké společenské tabu. Já nejsem taková celebrita, abych ti vykládal, jestli drogy neberu, nebo beru, ale fakt je ten, že drogy tu jsou a v hudbě byly vždycky. Je zajímavé sledovat, jak jsou s hudbou propojeny, jaká alba byla natočena na drogách. Podle toho, jaké se berou drogy, se také určují trendy v hudbě. Psychadelická 60. léta, heroinový konec 70. let, kokainové disco, extázová taneční scéna. Je to zajímavé sledovat jako fenomén. Pak je otázka, jak se k tomu postavíš, tady je třeba docela agresivní trend, který přišel z Anglie, kde ho začali razit právě ty specializované taneční časopisy, které s tím prostě jednou vyšly na světlo a řekly: "Ano, my bereme drogy". Ale v okamžiku, kdy to udělali, tak se to tam změnilo v takovou podivnou obsesi. Oni mají neustále tendenci sledovat, jaké drogy bereme, kolik jich bereme a jestli bereme dobrý a ve kterém městě jich berou víc. A Tripmag to samozřejmě dělá také, protože vždycky citlivě reaguje na trendy, které jdou z britských časopisů. Ale když věnují celé číslo drogám, už mě to taky nebaví. Nevím, jestli už jsem na to starej, ale když jdu na nějakou party a tam pobíhá polovina sálu vysvlečená do půl těla, je jim všem 17, 18 let a lítají tam jak splašený, tak mě to nebaví. Já jim to nebudu zakazovat, je to jejich věc, ale já se tam nebavím, protože když drogy nadsadí všemu ostatnímu, tak to tu zábavu v klubu jednoznačně ubíjí. A mojí povinností je jim vysvětlit, co se asi tak stane za 5 let, když ty drogy budou brát každý víkend. Jsou lidi, kteří brali drogy v rozumné míře a berou je tak doteď a normálně fungují. Berou je takzvaně "společensky". To říkám proto, že drogy nejsou až tak velký démon. Problém je ten, že když se z nich stane módní trend, což teď, zvláště s taneční muzikou, prostě je, tak to jednak škodí lidem zdravotně a psychicky, ale také to zabíjí atmosféru na party a v klubech. Když na metalovém koncertě vidíš celou halu ožralou, tak se tam také necítíš dobře.

Jako poslední mám pro tebe záludnou otázku - je sklenice z poloviny prázdná, nebo z poloviny plná?

Je to zvláštní, my jsme tuto otázku vymysleli, protože je to jedna ze základních psychologických otázek, na kterých se testuje optimismus, nebo pesimismus. Je zajímavé, že když jsme to lidem v rozhovorech dávali, tak většina na to reagovala úplně jinak. Vůbec si nepřipustili, že to má nějaký význam a reagovali různě. Podle nátury, nebo nějakého společenského postavení. Já si myslím, že sklenice je, jaká je a jestli sis jí do poloviny vypil, tak je to tvůj problém.

No to ale také ignoruješ veškerou psychologickou podstatu té otázky.

Spíš si myslím, že je z poloviny prázdná, ale furt se raduji, že tam ještě ta půlka je.

Ta, která se dá naplnit, nebo ta, která už je naplněná?

Ta, která tam ještě je. Furt je to dobrý, furt ještě není prázdná úplně.

Díky za rozhovor.