Už od druhého zářezu "Believe" ale nastoupili cestu spíše tvrdého rocku s metalovým ostřím namísto rapcorových počátků a především pak model "proč měnit něco, co funguje (a vynáší)". Kdybyste si tak poslední desky pustili hned po sobě, nejspíš nepoznáte, kde končí jedna a začíná druhá. Tytéž vokální manýry, tytéž hudební postupy, tatáž produkce a zvuk, tentýž true metalový obal s rozšklebeným maskotem.

Kromě na vlas stejné formy navíc nešlo přehlédnout znatelně klesající hudební kvalitu po sobě jdoucích alb, která vyvrcholila na předešlém "Indestructible", kde člověk kromě singlů povedenou skladbu aby pohledal. Pokud jste s těmito obavami vzhlíželi k nové desce v duchu, kam až se dá klesnout, můžu vás trochu uklidnit, protože "Asylum" zastavilo úpadkový trend a opět posouvá kvalitu směrem nahoru, byť se o žádném zázraku rozhodně mluvit nedá. První a třetí album navíc obsahovalo skvěle zpracovaný popový cover, druhé zase krásnou akustickou baladu, na čtvrté a ani páté desce se už ale žádného takového zpestření nedočkáte…

Desku otvírá povedená metallicovská instrumentálka "Remnants", plnící zároveň funkci intra, a zařazení tohoto typu skladby hned na začátek nahrávky považuji za největší překvapení, které album nabídne. Tento song navíc plynule přechází do první regulérní skladby, titulní "Asylum", což je metalový hit jako prase, nejlepší věc na desce a jedna z nej od těchto "narušených" rockerů vůbec, vše navíc podpořeno vynikajícím brutálním videoklipem s tématikou, jak už z názvu vypovídá, ústavu pro duševně choré. Vypíchnout musím i "Another Way To Die", povedenou řezavou i baladickou mnohovrstevnatou skladbu v jednom a zároveň další singl, tentokrát s ekologickým videoklipem.

Zbytek desky už se nese v klasickém kapelním stylu, kdy se najde řada slušných skladeb, ale žádná z nich vás vyloženě nechytne za koule, spíš neurazí, ale ani nenadchne. Jak už jsem ale napsal v úvodu, na tomto zářezu je té vaty pořád o něco míň než na totálně vyprázdněném předchůdci. Musím zde také zmínit myšlenku, která vás při poslechu libovolného alba Disturbed asi nejednou napadne, ale která opravdu vynikne až při živém koncertu (ověřil jsem si v Praze 2009). To vám překvapivě nejen z reakcí publika dojde, jak moc vychází jinak moderně se tvářící hudba formace z klasického thrash a heavy metalu.

Ať už jde o poměrně tradiční metalové oblečení samotných muzikantů, kytarová sóla i celkovou prezentaci Dana Donegana a la "kytarový hrdina" a především Davidovo klasické hecování davů, synchronizované "hrození" zaťatými pěstmi nebo proslovy k publiku ve znění "my brothers and sisters, my blood!", to prostě občas způsobí, že si připadáte jako na koncertu Manowar nebo Judas Priest. Dá se vlastně (jak už jsem v úvodu naznačil) říct, že nu-metal hrála kapela jen na prvním albu, ostatní jsou takový ostřejší bigbít, a byť tam je lehký závan sena, není to rozhodně nic tragického a zde to beru spíše jako roztomilou vlastnost než jako podnět nutící rozumného člověka k pláči jako v případě dvou výše zmíněných heavy metalových pozérů.

"Asylum“ je tedy přesně takové album, jaké se dalo čekat. Docela dobře se to poslouchá, ale spíš jako příjemný podkres k práci, nic víc, nic míň. Konzervativní fanoušci jsou spokojeni, z tohoto důvodu je spokojen i label (hlavně v domovských Státech jsou prodeje každé desky opravdu enormně vysoké), lidem, kteří chicagské čtveřici nikdy nepřišli na chuť, tohle album rozhodně názor nezmění… Disturbed jsou zkrátka kapelou, u které stačí sestavit si best of kompilaci o takových patnácti skladbách, a máte tak po kupě vše podstatné, co měla tahle kapela říct světu.