Spolu s The Plastic People Of The Universe prý byli Laibach v dobách před pádem socialismu nejznámějšími skupinami z východního bloku. Pocházejí z malého městečka poblíž slovinské metropole, podle níž se také jmenují - to, že Laibach je německé označení pro Lublaň, snad už je fakt dostatečně známý, stejně jako koketerie s fašistickou symbolikou, ale to se mi tady opravdu řešit nechce. Začínali jako industriální formace, ale proslavili se hodně originálními verzemi světově známých hitů (Beatles počínaje, Queen konče), které změnili občas k nepoznání. Do Prahy nepřijeli poprvé a mají zde poměrně početné zástupy příznivců, ale na druhou stranu jejich poslední deska nepatří k nejpovedenějším. Navíc vyšla před několika lety, takže není divu, že se pořádající agentura rozhodla neriskovat a koncert umístila do relativně nevelkého sálu Paláce Akropolis.

Obavy se ovšem ukázaly jako liché a sál už půl hodiny před začátkem praskal ve švech. Poloprázdné jeviště tak docela kontrastovalo se stovkami lidí v přeplněném hledišti a na balkóně. Zhruba ve tři čtvrti na osm se z reproboxů začaly ozývat první předpřipravené smyčky samplů. Ale jak je už u Laibach zvykem, intro netrvalo pouhých pár minut jako u jiných skupin, ale téměř půl hodiny. Po celou dobu se napětí v sále viditelně i slyšitelně stupňovalo a publikum bylo stále více nervóznější. Když se pětičlenná skupina konečně objevila na pódiu, pod pódiem explodovala erupce nadšení. Poslední zvuky úvodu ukončilo odpočítávání v němčině, zazněla notoricky známá fanfára kláves, a koncert otevřela skladba "Final Countdown" z alba "NATO". Od samého počátku bylo vystoupení nazvučeno vynikajícím způsobem, žádná neprofesionalita typu většiny domácích zvukařů, kteří běžně dozvučují až při prvních skladbách, se tentokrát nekonala. Od počátku také bylo jasné, že tělesné schránky posluchačů nebudou nijak šetřeny - hned při prvních basových tónech mi oblečení zaplandalo na těle a ani v průběhu koncertu intenzita zvuku nepolevila. Jestliže na deskách Laibach znějí jako víceméně elektronická kapela, naživo se tentokrát prezentovali jako agresivní rocková formace. Živé nástroje měly jednoznačně navrch nad samply, kytarista občas zabrousil až k typickým metalovým riffům a zvuk se tak místy posouval až někam ke skupinám typu Ministry.

Laibach jsou známí nejen svým nekompromisním přístupem k hudbě, ale i důrazem na pódiovou prezentaci. Celé pódium bylo nasvíceno pouze bílými bodovými reflektory, z nichž část byla soustředěna na jakémsi osvětlovacím sloupu. Od počátku produkci doprovázela i projekce - vedle zvukaře se pomalu otáčely dva obrovité kotouče klasické promítačky - tak trochu paradoxně archaické vůči surrealistickým animacím na plátně, které občas střídaly realistické záběry v nečekaných souvislostech. Nikdy by mě například nenapadlo, jak hrozivě mohou vypadat delfíni v mořských vlnách, promítaní ovšem negativně.

Pořadí skladeb bylo důkladně dramaturgicky poskládáno - po několika ostře rytmických a temnějších na odlehčení zařadili klipovku z posledního alba "God Is God" a titulní skladbu z téže desky "Jesus Christ Superstar". Ve druhé polovině koncert trochu ztrácel tah, ohlušující beaty trochu nabývaly na jednotvárnosti, a tak konec přišel právě včas. Vyčerpané publikum se zmohlo jen na překvapivě chabý ohlas, ale o přídavek složený z dvojice "Sympathy For The Devil" a asi nejslavnější "Opus Dei" aneb Opusovské "Life Is Life" ochuzeno nebylo.

Definitivní konec pak proběhl stejně jako v úvodu - kapela se tiše vytratila z pódia a nechala opět znít jen samplované smyčky. Spokojené publikum se jen neochotně rozcházelo. Už dlouho se mi nestalo, že bych šel na koncert naprosto bez jakýchkoliv očekávání a odcházel tak příjemně překvapen. Jen ty uši jsem měl zalehlé ještě několik hodin...

Laibach, Palác Akropolis, Praha, 1.6.2001