Zakladatel rodinného pivovaru Stanislav Bernard nedávno v televizi mluvil o výhodách a nevýhodách rodinného podniku. Výhoda je ta, že můžete lidem věřit. Nevýhoda je, že je nemůžete seřvat. Jak to bylo v rodinném podniku jménem "Tacho"?

Přesně jako u Bernardů. My jsme s manželkou střídavě šéfové. Vždycky je to tak, že já něco vymyslím, načež Mirjam přebírá produkci. Jsem totiž velmi nešikovný manažer. Naopak žena, která pochází z Německa, to umí všechno správně naklást vedle sebe. Máme k sobě velkou vzájemnou úctu, a i když je mezi námi někdy rozkol, nikdy si nikdo nedovolí toho druhého úplně sepsout. To je jasné. V tomhle tom ohledu je to klasickej rodinnej podnik.

Vy jste se naposledy objevil ve filmech "Proč?" nebo "Černí baroni", což jsou těžké osmdesátky devadesátky. Jaké to bylo stoupnout si po tak dlouhé době před kameru?

Původní plán byl takový, že dvě hlavní role budou hrát Angličani. Ale měsíc a půl před natáčením se s námi čeští distributoři přestali bavit. Pokud prý nebude v hlavní roli slavný český jméno, tak nemáme šanci. Do toho nám anglická herečka odřekla účast. Takže jsme scénář přepisovali speciálně pro mě. Vkládal jsem si do toho dialogy, o kterých jsem věděl, že pro mne nebudou těžký. Šlo o jednoduché věty, často jednoslabičné odpovědi. Tím, jak to bylo jednoduchý, to bylo docela v pohodě.

Jaké máte první reakce?

Veřejnost se dělí na dvě skupiny. První je takzvaná odborná veřejnost, která naše díla dlouhodobě odmítá, takže jejich odmítavá reakce mě nepřekvapila. Pak je tady obyčejná veřejnost, mezi kterou se řadíme a pro kterou tvoříme. A ti lidi jsou nadšený. Film je obyčejnej, lehkej, nízkorozpočtovej. Je dělanej za strašnejch problémů a kompromisů a zároveň s obrovskou radostí a chutí. Je nám jedno, jak se píšou scénáře a točej filmy. V tomhle nás nějaká odbornost nezajímá. Myslím, že Mirjamina FAMU stačí na to, aby znala nějaký základy. Jde o to pobavit sebe a ostatní, což se povedlo. Akorát nám asi způsobí velký problémy sněhová kalamita, která teď vymetla kina. Ale na druhou stranu - člověk nemůže jenom vyhrávat.

Poslechněte si odpověď na tuto otázku přímo od Daniela Landy:

Nemáte kritiku rád?

Kritika je často takovej povýšenej stav. Často mi ty lidi připadají jako sekta. Já bych třeba nemohl hodnotit Lunetic. Kdybych byl čtrnáctiletý děvče, tak prosím. Ale jakmile se to se mnou jako s cílovou skupinou míjí, tak se mi to špatně hodnotí. Jsem přesvědčen o tom, že umění, nebo alespoň každý pokus o něj, je o přenosu emocí. Možná se pletu, ale takhle to u mě dvacet let funguje. Snažím se všemi prostředky přenést nějakou emoci. Ty prostředky jsou mnohdy neohrabané, nešikovné, ale emoce se přenese. To je pro mne primární. Víte, často třeba vidím dokonalý výsledek, ale emoci ve mně nevyvolá. Takže v tomhle duchu my tvoříme a myslíme, že se nám na spoustu lidí podařilo tu emoci přenést.

Film je z vašeho oblíbeného prostředí - rallye. Nenabažil jste se toho už za ta léta?

Toho se nabažit nejde. V rallye jde o všechno. Je to jako provazochodectví, ve kterým nemůžete chybovat, protože jste v patnáctimetrový vejšce. V rallye se řítíte kilo šedesát mezi stromy a domy. Pořád je tam poetika ztraceného hraní si na rytíře: místo vlajek a erbů máte loga sponzorů, místo koně zase auto. Je to pro mne velmi romantická činnost a tím, jak je v ní smrt nebo zranění blízko, má pro mě správnou románovou hodnotu.

Co vám na to říkají doma?

Činnosti, který v posledních letech provádím, moji rodinu popravdě nečiní nadšenou. Já navíc ty výlety za dobrodružstvím podnikám docela často. Ale rodina si je vědoma toho, že to ke mně patří. Testuju při tom své psychické systémy, respektive mentální koučing. Sám na sobě zkouším, do jaké míry je člověk schopen proniknout ke svým duševním rezervám a využít je přímo v nějaký situaci. Nejlépe kdy je ta situace opravdu krizová a většina psychik se vzbouří. Přesně tady se potřebuju testovat. A rallye je k tomu dobrej tréninkovej kurt.

Jde o překonávání sebe sama?

Je to o posunování vlastních hranic. Když děláte nějakou činnost, dostáváte se v ní k mírnýmu kolapsu psychiky, kterej může představovat nervozita, tréma nebo panika. Ve špičkovém výkonu vám tyhle věci bráněj, protože začínáte přemýšlet a řešit situaci vědomě. Kdežto když se tím bavíte, jede vám spousta režimů podvědomě a nemusíte je řešit. To je pak něco úplně jiného. A manželka a děti vědí, že se tím částečně i živíme. Když to přestanu dělat, uschnu jak kytka. Protože jakmile si jednou prohodíte adrenalin s endorfinem, je to konec. Jste narkomanem endorfinů a ta hranice se vám posouvá dál a dál. Horolezec Reinhold Messner říká, že kde nejde o život, tam to není dobrodružství. Dneska bych mu už docela rozuměl.

Akorát vy máte ještě všechny prsty.

Proto nechci lozit po horách. Prsty mi sice i tak může něco uhryznout, umáčknout nebo ujet, ale ještě bych docela rád chvilku na to piáno hrál. Navíc tlapičkou bez prstů se hůře boxuje.

Jak vaši nejbližší snášejí to, že vaše osoba vzbuzuje v lidech tak rozdílné vášně?

Děti to zatím tolik nevnímají. Žena je střídavě hrdá a střídavě se hroutí pod různými odéry, které na nás novinové články vrhají. Ale myslím, že to ustáváme docela dobře. Někdy je to pro ni těžší, zejména když je unavená, ale když je v plný síle, je to v pohodě. Když něco člověk dělá ve veřejným prostoru, musí počítat se sprškou kamení. To je daň za to cokoliv stvořit.

Jak se vám žije se jménem Landa?

Dobře. Ale zase: jsou chvilky, kdy je to těžký, protože jste veřejnej majetek. Na Karlštejně vystoupíte z auta a vedle toho Karlštejna se stáváte další atrakcí. Takže nemáte relax s dětma, ale musíte se věnovat bodrým lidem, kteří přijeli navštívit Karlštejn. To jsou těžší chvilky. A samozřejmě se kdekdo snaží s vámi porovnávat, takže se na vás různí lidi chtějí vytahovat. Je to takový zajímavý, protože kamkoliv přijdete, něco vyvoláváte. Lidi vůči vám většinou nejsou chladný. Pozorovat jejich reakce je někdy únavný, někdy zábavný. Ale obecně se se jménem Landa žije dobře, protože jenom já ho naplňuju a vytvářím. Vím, kdo jsem, takže je to v pohodě.

Poslechněte si odpověď na tuto otázku přímo od Daniela Landy:

Myslím, že pro spoustu lidí působíte záhadným dojmem, jako byste byl zahalen mlžnou clonou tajemství. Co vy během dne tak děláte?

To je velmi různý. Často cvičím, sportuju, věnuju se různým nácvikům nebo svým svěřencům z oblasti vrcholového sportu. Někdy píšu hudbu, texty, někdy jenom zaznamenávám nápady. Je to různý. Rozhodně se nenudím. A někdy jsem rád, že vůbec nic nedělám.

Můžou vás tady třeba sousedi vidět, jak jdete s igelitkou do jednoty pro rohlíky?

No jasně! V létě se tady proháním na motorce, jen tak bez helmy si dojedu k pumpě. Máme to tady trošku jako francouzskou vesničku. Je to tu hrozně fajn.

Chemie Vyšehradu pořád funguje?

Pořád. Vyšehrad je nesmírně magické místo. Zkusili jsme se na chviličku odstěhovat, ale museli jsme se zase vrátit.

Vaše velká vášeň je historie, ale to tak máte už od pradávna, ne? Vždyť už ve dvaceti jste v kapele Orlík zpívali o vozové hradbě, husitech, Žižkovi…

Já byl tak vychovávanej. Rodiče mě odmala vedli k češství a k tomu, že by měl člověk sledovat nějaký kontinuity a vytvářet hodnoty. Pro mě to není nic nepřirozeného.

Před dvaceti lety jste v Orlíku nabádali, aby "nedozrály rudý třešně v sadech". Nedošlo na vaše slova?

Myslím, že ty třešně dokonce přezrály. Jsme taková zvláštní společnost. Nelíbí se mi současný stav Evropský unie. Mám z toho nepříjemný pocit.

Z čeho například?

Jednak je to dlouhý téma a zároveň si uvědomuju, že moje názory nejsou svatý. Takže kdyby došlo k diskuzi, jsem ochoten si po pádným argumentu svůj názor poopravit. Takže to, co říkám, je jenom můj pocit. Nelíbí se mi zejména to, že my už teďka nestíháme sledovat prstíky lidí, kteří operují s našima penězma, přerozdělují je a dávají je na různé státní věci. Sedí kousek od nás my jsme na ně skoro krátcí. Když budou v Bruselu, budou ještě dál a my už neuvidíme vůbec na nic. Navíc nejsme sebevědomej národ jako třeba Dánové nebo Švýcaři. Máme za sebou padesát let komunismu, během kterých se tady přetrhla nějaká kontinuita, i ta estetická. Podle mě jsme neměli dostatečný čas na oddech, na to, abychom si kontinuitu stačili znovu vybudovat a cítili vůči sobě tvůrčí vazbu. Mám obavy, že takto se rozpustíme v Evropě národů, ve které za nás bude rozhodovat někdo jiný.

Čili integrace vám nevadí, ale máte odpor k její formě?

Přesně tak. Jsou tady věci, který mě děsej. Třeba že do roku 2050 má do Evropy přijít padesát šest milionů muslimů. To je závažná informace, kterou Francie s Německem odmítly, protože se jim to neosvědčilo. Myslím, že jde o věci, na který by se nás měl někdo ptát. Jestli má dcera bude nosit šátek přes obličej, nebo nebude, to je opravdu závažná věc, o který by bylo třeba veřejnost informovat, aby na ni mohla reagovat. Místo toho někdo v tichosti za našimi zády udělá nějaký sociální inženýring, protože se mu to na papíře zdá dobré. To nejsou lidi, který choděj po normální ulici a bavěj se s normálníma lidma. To jsou polobohové úřednici, pro který ty země fungují na papíře, ve statistikách, v číslech. Takhle to podle mě nejde dělat. To jsou nebezpečný pokusy.

Poslechněte si odpověď na tuto otázku přímo od Daniela Landy:

Teď jsem si zase vzpomněl na Orlík a text: "Až nám vlítne do Evropy vlna Arabů, to nám možná zkazí na dobro náladu."

Myslím, že zatím je to ještě docela dobrý. Ale nevím, proč bychom měli být trestáni tím, že se rozpustí náš genofond. Vždyť my jsme nikoho nevyvražďovali! Jestli se někdo diví, že v Anglii, Holandsku nebo ve Francii mají velký podíl Neagličanů a mají s tím problém, není to problém náš. My jsme neměli žádné kolonie. Pokud se dobře pamatuju, Česká republika nebo Československo nevyvraždilo půlku Indie. Zato Frantíci, Holanďani ani Španělé se s nikým nemazali. Ne že bych jim to přál, ale to je přirozenej vývoj jejich politiky a chování vůči jiným. My tu historickou kontinuitu máme trošku jinou. Myslím, že není nutný, aby tady vznikaly silný skupiny, který vytvářej paralelní společnost. Proti cizincům vůbec nic nemám, ale považuju za moudré je mezi nás rozpustit, aby to byli naši cizinci. Abychom k nim měli blízko a oni k nám taky. Když se tohle stihne, bude to v pořádku. Pak to nepovažuju za nebezpečí. Za nebezpečí bych ale považoval příliv lidí, kteří se integrovat nestačí. Cokoliv nemoudré považuji za nebezpečné.

To by bylo určitě téma na několik dalších rozhovorů, ale…

(skočí do řeči) ... pokud je nám dobře, máme finance a můžeme platit na sociálně slabší skupiny, je to v pohodě. Není žádný problém a situace nemůže eskalovat. Ale jakmile by se ekonomická situace hnula zásadně k horšímu, potom by veškeré plochy, které teď nejsou tak vidět, začaly velmi jiskřit. A to bych nechtěl. Byl bych rád, aby náš stát mohl v klidu dejchat. To není xenofobie, to je opatrnost a nabádání k tomu, aby se věci děly pomalu a přirozeně.

Třikrát jsem zmínil Orlík a trochu mě překvapilo, že jste se vůbec neošíval. David Matásek si totiž v rozhovoru pro MF DNES povzdechl, že se žádné interview s ním neobejde buď bez otázek na Kendyho, nebo na Orlík. Jaký máte dnes k té kapele vztah?

Jako k holce, se kterou jsem kdysi chodil.

Vaše manželka pochází z Německa, muzikál "Krysař" má původ v německé mytologii a jednu písničku máte o Teutoburském lese. Jaký je váš vztah k německé kultuře?

S německou ženou jsem si vzal i německou zem, protože moje děti mají automaticky německou krev. Ačkoliv je vychovávám jako české vlastenky, nemůžu tenhleten faktor pominout. Vztah k Němcům mám dobrý. Dokonce si myslím, že bych se tam jednoho dne chtěl prosadit s prací, protože by mě zajímala hudební představení, která by nebyla nízkorozpočtová. Zajímají mě vyšší rozpočty především z hlediska výpravy a realizačních možností. A myslím, že bez těchto zemí se už v tomhle ohledu neobejdeme.

Poslechněte si odpověď na tuto otázku přímo od Daniela Landy:

Ony noviny jednu dobu psaly, že se chystáte emigrovat do Německa…

Kdysi jsem měl nápad na reality show a jedna z jeho point mohla být sázka. Kdyby nevyšlo to, o co v reality show jde, tak bychom se v rámci sázky odstěhovali. Nevěřil jsem tomu, že by to došlo tak daleko. Věřil jsem, že bych tu sázku vyhrál. Šlo prostě o reality show. Nikdy jsme neměli zájem emigrovat. Snad jenom v době, kdy se začal hrát muzikál "Krysař", jsme chtěli koupit dům v Austrálii. Už jsme těch novin tady měli dost.

Čím vás před lety uhranul Karel Kryl?

Nezapomeňte, že já jsem Karla Kryla poslouchal od čtvrtý třídy. Byla to doba hluboké totality. Karel Kryl formoval veškerý moje vnímání a cítění hudby. Byl samozřejmě jinej typ skladatele, ale ovlivnil mě nejvíc. Deska jeho písní byla takový poděkování za to, co pro mě udělal.

Jak projekt "Večer s písní Karla Kryla pro český národ" s odstupem času hodnotíte?

Byla to výborná aktivita!

Neurazte se, ale mně to přišlo takové naivní. Poskakovat tam v bílých pláštích a vykřikovat hesla jako: "Rozsviťme si znovu vlast"...

Ale i v takovémhle velkém hesle se skrývá maličká pravda. "Rozsviťme si znovu vlast" si můžete přeložit do toho úplně nejjednoduššího, a to je: "Chovejme se tady k sobě líp, vnímejme se vzájemně." Jsou to velká gesta, která mají ale naprosto reálný základ. My jsme chtěli, aby se o těch věcech mluvilo. Takže jsme museli zvolit nějakou výraznou formu. Jsem s tím spokojen, protože se společnost rozdělila na dvě skupiny a ty začaly zuřivě diskutovat. Co může chtít umělec víc? Trošku víc jsem chtěl, aby se diskutovalo o tématech, který tam byly nastolený, než o tom, kdo je nastoluje. Zvrhlo se to trošku obráceně, ale v zásadě to cíl určitě splnilo.

Poslechněte si odpověď na tuto otázku přímo od Daniela Landy:

Jak to vypadá se Zlatým drakem? Před časem jste řekl, že snad půjde o novodobou formu sokolství…

Novodobá forma Sokola byla zmíněna v televizi, když se mě redaktor ptal, jestli chystáme svoje SS. Odpověděl jsem mu, že SS určitě ne, že je to spíš Sokol. A pak už to jelo. V podstatě jde o filozofickou platformu, fantasy hru. V podstatě jde o dost důsledný larp.

Už probíhá?

Probíhá v úzkém kruhu přátel. Zatím do toho nechceme tahat veřejnost. Plus jsou další hráčská centra, která s námi hrají na dálku.

Kromě draka stíháte potápění se žraloky. Neodradily vás Spielbergovy "Čelisti"?

Potápění na nádech, byť jen lehce za hranicí amatérské úrovně, je fascinující činnost sama o sobě. Zadržet dech na dobu přes pět minut není sice mezi profíky nic oslnivého, ale stejně to už vyžaduje určité mentální a dechové techniky, při kterých se v podstatě dostáváte ke změněnému stavu vědomí. Nesmíte myslet na čas, myšlenky je třeba nechat plynout, jak potřebujete, a ne jak je na vás chrlí poděšené podvědomí a pokouší se vám nakukat, že už se dusíte. Když tuhle zábavu propojíte s poznatky o žralocích a v rámci respektování přírody se s nimi na vlastní nádech povozíte hluboko pod hladinou, je to jako když by dostal třílitrový motor ještě turbo. Ten zážitek je bohužel slovy nepopsatelný. Spielbergovy "Čelisti" nemají s pravdou a poznatky o žralocích nic společného. Musíte ale vždy respektovat, že je to žralok, a nesmíte v komunikaci a chování udělat chybu. A navíc je třeba být ještě víc než v klidu. A proto mě to tak baví, trénuju tím na kritiky (směje se).

Zkraje devadesátých let jste prohlásil, že váš život je valčík. Když jsem se vás před sedmi lety ptal, jak jste to myslel, odpověděl jste mi: "Můžete si se mnou zaboxovat, pak si spolu zajedeme rallye a pak za mě můžete natočit jednu z nejprodávanějších desek roku. A pak si skutečně pokecáme o předmětu vašeho zájmu." No, já zlatou desku furt ještě nemám, ale pořád by mě zajímalo, jak je to s tím valčíkem...

(směje se) To jsem řekl? Teď bych to opravil. Myslím, že můj život je jako rallye. Vysoká rychlost, smyky. Občas nabourám, občas skončím v příkopu. Ale je to zábava.