Laibach jsou jednou z nejpozoruhodnějších, nejbizarnějších a nejkontroverznějších kapel světa. Podíváme-li se na všechny obskurní záležitosti, kterým se Laibach (a Milan Fras obzvláště) kromě chodu skupiny věnují, zjistíme, že Laibach není ani tak partou hudebníků jako společenstvím kreativních existencí, nadčasových umělců, vizionářů, charismatických manipulátorů a dost možná taky zdánlivě nepochopitelných pomatenců (nebo kurevsky dobrých herců), nezařaditelných v prostoru a čase. Jedno se však nemění, Laibach umějí přivolat ducha Genia loci a paktují se s ním už třicet let.

Na den přesně přivezl po roce Milan Fras svůj ansámbl zpět do Prahy, aby zde demonstroval jednotlivá období Laibach. Začínalo se logicky se slovinsky zpívanými songy z industriálních let kapely. Bavíme se o písních z první poloviny osmdesátek, tedy o období, kdy se za nošení kříže Kazimira Severinoviče Maleviče, dnešního symbolu Laibach, ještě zavíralo do jugoslávského žaláře.

"Brat moj", "Smrt za smrt", "Mi kujemo bodočnost", "Krvava gruda - plodna zemlja", "Država". Co píseň, to tuhnutí krve v žilách. A to bez nadsázky. Pokud cizincům zní čeština jako krásný jazyk, sešlo se v zaplněné Arše několik stovek cizinců, kterým ale učarovala slovinština. A kouzla a čáry Frase. Ten, věrný svým morrisonovským pózám (Jim by v den konání koncertu oslavil 67. narozeniny, mimochodem), stál zády k publiku.

Déjà vu. Paramnésie nejhrubšího zrna, jen ten zvuk byl tentokráte o několik tříd lepší. Jinak stejné pózy, stejné písně, stejný Fras jako vloni. Jenže kdo je jako oni? Jako Laibach? Kdo jiný si může dovolit přijet do Prahy dvakrát v rámci jednoho turné a dvakrát zaujmout natolik, že lze bez dalšího delšího přemýšlení označit oba koncerty za vrchol dané sezóny, za nejlepší hudební vystoupení celého roku?

Laibach jednoduše obhájili své pozice. A ta nejpříjemnější kapitola večera pro jejich věrné teprve měla přijít. EBM. "Tanz mit Laibach", "Alle gegen Alle", "Das Spiel ist aus". Asi nejslavnější období si návštěvníci koncertu stejně jako vloni užívali nejvíce. Jen Fras neudržel při ovacích po "Tanz mit Laibach" svou žulovou tvář a ironicky se usmál a zle pokýval hlavou, až mu jeho sandokanský šátek málem spadl na dno Archy. Očividně jej netěší, že největší aplaus si už po léta schovávají fanoušci právě pro tuto píseň. Možná by ji nejraději vůbec při živých performancích nehrál, jenže to si dost dobře neumí představit asi nikdo, kdo v tu chvíli v Arše tleskal s rukama nad hlavou.

Na závěr vyučovali experimentátoři lekce neoklasiky. Zazněla americká i britská hymna. Vizuální stránce "God Save The Queen" jsem se věnoval už vloni, tak snad jen zopakuji, že videoklip působí pořád stejně surově a brutálně. A platí to vlastně i pro celé představení Laibach. Surovost a brutalita, atributy ještě podpořené submisivními tendencemi publika. Jen překrásná Mina Špiler už nebyla tak dominantní, to spíše fragilní, ale pořád stejně sexy. A Laibach jako celek? Pořád stejně divní, pořád stejně dobří.