Americká jazzová zpěvačka Dianne Reeves se po půl roce vrátila do pražského Kongresového centra. V rámci festivalu Struny podzimu si dala jeden jediný úkol - vzdát hold své o něco slavnější kolegyni, legendě Sarah Vaughan - a i v této úloze potvrdila svoji suverénní pozici na jazzové scéně a nejen na té.
Live: Dianne Reeves
místo: Kongresové centrum, Praha
datum: 21. listopadu 2010
Setlist: I Remember Sarah, Triste, Lullaby Of Birdland, Bird Alone, Send In The Clown, Obsession, Fascinating Rhythm, Speak Low, Embraceable You, One For My Baby, Just My Imagination, When You Know
přídavky: Misty
© Struny podzimu Není právě obvyklé, abychom v naší zemi přivítali hvězdu světového kalibru hned dvakrát v témže roce. V případě
Dianne Reeves se to povedlo, a kdyby snad někdo mylně předpokládal, že nedělní vystoupení bylo prakticky stejné jako
to květnové, byl by na velkém omylu. Jediné, co zůstalo, bylo místo konání, nezbytná přestávka, vzpomínka na George Clooneyho a spolupráci na filmu "Good Night And Good Luck" a hlavně vynikající a dech beroucí zpěv.
Tou největší změnou naopak bylo to, že jí tentokrát neseděl za zády kvartet, ale pouze trio. S
Dianne Reeves nepřicestoval vynikající kytarista Romero Lubambo, přesto měl za sebe ale více než odpovídající náhradu - více jak čtyřicet členů Pražské komorní filharmonie pod vedením Martina Kumžáka. Ano, toho stejného člověka, kterého můžete vídat ve StarDance nebo v SuperStar. Druhou podstatnou změnou byl velmi obměněný program, přizpůsobený již zmíněnému záměru.
© Struny podzimu Večerem tak zněly především písničky a dá se říct i hity, které zpívala Sarah Vaughan, tedy například "Send In The Clown", "Fascinating Rhythm", či "Misty", a k nim navíc přidala i ty, které své kolegyni věnovala, jako kupříkladu úvodní "I Remember Sarah". Ta byla ještě taková rozehřívací, jak pro samotnou
Dianne Reeves, tak i pro publikum, ovšem hned po ní se do toho opět opřela způsobem, jakým to umí snad jen ona.
Ještě ale těsně před tím vyslovila přání, aby se její vystoupení stalo jednou velkou párty, aby se lidé nebáli tleskat, zpívat, tančit, zkrátka cokoli. Nutno říct, že v tu chvíli, kdy jí za zády seděl velmi vážně působící početný ansámbl, a vzhledem k prostředí tohle prohlášení působilo velmi úsměvně. Ale taková Dianne Reeves zkrátka je. Nejen vynikající zpěvačka, ale i vypravěčka s velmi vkusným smyslem pro humor. Mimochodem, asi nejkrásnější bylo, když uváděla svůj vztah k Sarah Vaughan historkou, jak ještě ve škole předělala jednu klasiku právě do stylu svého idolu, což i názorně předvedla. Těžko uvěřit, jak se taky dá zazpívat klasická hudba.
To byl pouze střípek toho, jakým způsobem dokáže tahle zpěvačka zpívat. Už před půl rokem jsem měl pocit, že všechny superlativy nemohou její hlasové a pěvecké nadání dostatečně vystihnout. Tentokrát jsem snad ještě více obdivoval její hrátky s intenzitou zpěvu, jakým způsobem dokáže posluchače ladit na tóny příští a na vyvrcholení jednotlivých písniček. A její umění měnit jednotlivé polohy a využívat neskutečný rozsah na velmi malém prostoru mě nepřestanou fascinovat snad nikdy.
© Struny podzimu Je tedy pouze otázkou, jak se vlastně povedlo skloubit její hlas, trojici muzikantů, se kterými vystupuje naprosto běžně, a orchestr, s kterým si zazpívala poprvé. Troufnu si tvrdit, že velmi dobře. Byly sice momenty, kde by komornější pojetí bylo o něco lepší, nicméně ty všechny byly bohatě vykompenzovány především podtrhnutím celkového obrazu. Například taková "Obsession" získala díky orchestru na mohutnosti a naopak v intimnějších skladbách jemné tahy smyčců náležitě dokreslily podmanivou atmosféru. Na rovinu se přiznám, že výkon samotného Martina Kumžáka v roli dirigenta orchestru nejsem schopen dostatečně erudovaně ohodnotit, avšak mohu-li soudit podle toho, jak si orchestr rozuměl se zpěvačkou samotnou a především s muzikanty z jejího tria, pak si dovolím tvrdit, že to zvládl velmi dobře.
© Struny podzimu Dianne Reeves se nakonec její přání splnilo, tedy částečně. Opravdu se stala z jejího koncertu párty, i když trošku jiná. Sice se na ní moc netancovalo, ale i tak se jí povedlo publikum rozezpívat, roztleskat a hlavně se z její hudby radovat. Závěrečný potlesk ve stoje, několikeré projevy nadšení přímo v písničkách toho byly jen důkazem. Víte, můžeme stokrát obdivovat různé zpěvačky -
Mariah Carey za její rozsah,
Arethu Franklin za feeling,
Norah Jones za barvu hlasu, Laru Fabian za bezchybnou intonaci,
Dianu Krall za její alt nebo
Tinu Turner za její drive, nicméně ve chvíli, kdy slyšíte naživo zpívat
Dianne Reeves, všechny tyto jinak skvělé zpěvačky najednou blednou a stanou se pouhými
frekventantkami lidové školy umění. Tato rodačka z Denveru je zkrátka momentálně jednou z nejlepších zpěvaček na světě a zatímco dnes ona skládá hold Sarah Vaughan a dělá to opravdu skvěle, není daleko doba, kdy budou její následovnice stejným způsobem skládat hold jí.