Když venku mrholí, je mlha, sychravo a podzim smývá z posledních listů zelenou barvu, poslechněte si Karolínu Kamberskou. Zjistíte, že vše je v pořádku, tak jak má být. Užívejte si spolu s ní hořkosladkých splínů, mokrých chodníků a nechte si je prozářit slunečními paprsky punkové opravdovosti.

Kdo vůbec je Karolína Kamberská? Jedna, z dnes už neexistujících Sester Steinových. Písničkářka a básnířka, která právě debutuje sama za sebe. Na albu "Hořkosladce" přichází s patnácti svými skladbami. Skladbami, které si snadno zamilujete pro jejich holčičí upřímnost, upřímnou nejistotu i nejistou beznaděj.

Karolína je především textařka, básnířka. Své texty doprovází velmi jednoduše, přirozeně, bez hudebního exhibování. S délkou skladeb se díky tomu vejde většinou do tří, často i do dvou minut. Proto se neopakuje, nemá potřebu zdržovat, hudbu nechává plynout tak, jak text (který bývá zřejmě napsán první a až později na něj vzniká hudba) potřebuje a umožňuje.

Na albu ale nehraje a nezpívá sama, je tu pár hostů, kteří přesně pochopili její poetiku a pomohli skladby rozvinout, ale ne přeplácat. Jejich duše zůstala zachována, možná se někdy ještě víc rozzářila a přiblížila. Kytaru tu obsluhuje Honza Ponocný, bicí nástroje David Landštof, mastering dělal a další strunné nástroje (kytara, baskytara, klavír) nahrál Honza Horáček a s violoncellem se přidala Dorota Barová.

"Uprostřed usínání / když všechny kočky vrněj / mám plnou hlavu přání / a hrůzu že se splněj," zpívá Karlolína v písni "Uprostřed usínání". Když se pak podíváte na její web, přečtete si o ní "Fakta" a znovu pustíte cédéčko, máte pocit, jako byste ji dlouho znali. Karolína se ve svých písních odhaluje, píše o sobě a (ne)radostně - realisticko-poeticky - popisuje své pocity, nálady, stavy a prožitky. A to tak přesvědčivě, jak jen to je možné. Nevěříte? Tak si "Hořkosladce" pusťte. A brzy budete mít pocit, že Karolínin hořkosladký život žijete spolu s ní.