Wabi Ryvola spoluvytvářel dlouhá léta základní podobu československé trampské písně. Na vandrech u táboráků se jeho skladby hrají dodnes a ještě dlouho se určitě hrát budou. A tak je příjemné, že se Roman Horký rozhodl vzdát mu hold albem "19 ztracených písní Wabiho Ryvoly".
5/10
Roman Horký a Kamelot - 19 ztracených písní Wabiho Ryvoly
Vydáno: 3.9.2010
Celkový čas: 63:13
Skladby: Smutná neděle, Vracím se, vracím, Chudák holka, Song o prchavosti voňavek, Song nočního nábřeží, Hic Sunt Leones, Karolino, good bye, Bejt starej chlap, Odcházet za svítání, Velikonoce lampáře Tonyho, Čekání, Poslední víkend, Poselství, Proklatá fordka, Padá láska, Končí víkend, Vobyčejný pondělí, Čas divnejch písní, Jsem nejkrásnější
Vydavatel: Parlophone
Wabi Ryvola zasáhl asi každého, kdo někdy trampoval. Studnice jeho tvorby je velmi hluboká a jen tak nevyschne.
Roman Horký a
Kamelot se rozhodli připomenout ty méně známé kousky a spojili je v album s trochu zavádějícím jménem "19 ztracených písní Wabiho Ryvoly". Vraťme se nejdřív třináct let zpět, ke vzpomínce, která se vlastně k tomuto albu váže a předznamenává jej.
Na poslední Strážnické Zahradě, v roce zatopených Troubek, během tradičního nočního maratonu Vítání Slunce už totiž mohl Horký s Ryvolou začít. Díky nedorozumění tehdy oznámil pořadatel Ryvolovu skladbu "Rychlé šípy", místo ní ale zazněla Horkého "Dík pane Foglar" (slavily se Jestřábovy narozeniny). Možná už tehdy se ale někde v podvědomí zpěváka Kamelotů začal rodit nápad na tuto desku.
To ještě o několik let dříve, na prvním albu Tiché Dohody "Chci přežít", nazpívala
Blanka Šrůmová spirituálovský "Širý proud". Tehdy by ji asi ani nenapadlo, že se jednoho dne objeví na albu
zachránce koní Horkého.
Wabi Ryvola byl v první řadě vypravěč příběhů, které se svou kytarou nahrubo utesal do tvaru, který právě u ohně fantasticky fungoval, a to i díky uvěřitelnosti a opravdovosti jeho projevu. Tato naléhavost Horkému chybí, ale angažováním dnes málo využité Šrůmové dosáhl potřebného, často bluesově opravdového feelingu. Blanka, i když tu nedostala zase až tolik prostoru, je ideálním kořením, které písním dodává chuť, tvar i vůni.
A pak je tu ještě ten Petr Bendl. S hlasem výrazným jak poslední uschlý list spadlý na podzim pod mohutným bukem. To, co Šrůmová albu dává, mu on bez milosti bere a je jedno, že si zazpívá jen ve dvou (btw. až doteď mých velmi oblíbených ryvolovkách) skladbách. Je to, pravda, lepší, než dRathem do oka, ale ne o moc.
"19 ztracených písní Wabiho Ryvoly" je zajímavý počin, který ale mohl dopadnout mnohem lépe. Dal se krátit rozsah alba, nepřizvat nezpěvák Bendl, zkusit skladby více proaranžovat a najít jim dnešní, novější tvář. Na druhou stranu - Ryvolovy písně budou stejně nejlíp znít v lese u ohně, mezi vandrákama. Tam patří. A tam je existence této desky zcela nepodstatná.