Diskurs, v jakém se referuje o Martě Kubišové jako o ikoně československé populární hudby šedesátých let, jí pomáhá i ubližuje zároveň. Jako by tento model přemýšlení o této jedinečné zpěvačce v sobě zahrnoval už předpoklad, že v současnosti nemá české hudbě co nabídnout. Možná za to může i přirozená skromnost Kubišové, která jí nedovoluje samu sebe vidět jako hudební osobnost, která si může dovolit nezazpívat na svém koncertě "Modlitbu pro Martu". Všichni znají její notorický repertoár, ale málokdo slyšel její písničky z nové porevoluční kariéry. Kolekce "Vyznání" jim věnuje téměř celý třetí disk. Bohužel jeho dramaturgie se příliš nepovedla.

Než se k ní dostanu, patří se okomentovat tři nové songy doplňující celý výběr. Tím prvním je titulní "Vyznání". Jako otevírák prvního disku to nebyla dobrá volba. Písnička je silnější v hudbě Karla Štolby než v textu Marty Skarlandtové. Daleko lépe si s tématem života zakázané zpěvačky poradil Jiří Suchý v "Někdy si zpívám". "Vyznání" je poděkování a patří spíše na závěr, kdy už je posluchač natolik uondán, že jeho smysly jsou k mnoha věcem už mírně řečeno shovívavější.

Druhou novou nahrávku nazvanou "Promiň" zabíjí pro změnu plochý hudební doprovod. Chybí mu mimo jiné naléhavost, která je přítomna v textu Lukáše Hrabala. A tak slibně rozjetá předělávka Eltona Johna v závěru nudí. Ani do třetice není příliš o co stát. Duet s Milanem Heinem připomíná při jeho recitačně zpívané vsuvce spřátelenou výpomoc Vlastimila Harapese Haně Zagorové. Pro všechny tři novinky pak platí, že díky zpěvaččinu podání vyrostly o stupeň výš. Ze suterénu jim dopomohla do pátého patra desetipodlažního paneláku.

V jeho půdních prostorech už několik desetiletí bydlí repertoár přítomný na prvních dvou discích. Zatímco CD1 je sázkou na jistotu, CD2 má přece jenom barvitější podobu méně známých pokladů. Jedním z nich je "Tajga blues 69" se silnou melodií Bohuslava Ondráčka a metaforickým textem Zdeňka Rytíře. Své dobré skladatelské dny měl při práci pro Martu Kubišovou také Jindřich Brabec. "Cesta" a "Atlantis" skvěle fungují i dnes. Je škoda, že se těchto písniček někdo neujme, aby je v modernějším aranžmá představil současnému publiku.

S tím souvisí až nepochopitelná pieta k nahrávkám Marty Kubišové. Však kdy naposledy se někdo alespoň pokusil o oficiální cover její písničky? Možná by nebylo od věci připravit podobný projekt, kterým nedávno ožily semaforské evergreeny. Poprat se s tak geniální interpretací, jakou zpěvačka předvedla v již zmiňované "Tajga blues 69" nebo v "Nejsi sám, kdo doufá" či novějším kousku "Nechci být ta druhá", tomu se říká výzva. Ostatně, nechtěli byste slyšet "Nechte zvony znít" například v podání MIDI LIDÍ?

Samozřejmě ne všechno, co prošlo hrdlem Marty Kubišové, může mít status korunovačních klenotů. Dokazuje to hlavně a především třetí disk "Vyznání". Hned čtyři hudební podklady vypůjčené od Lionela Richieho nelze nazvat jinak než omylem, s kterým se nedovedlo poprat ani textařské duo Vrba - Krečmar. Jako by si zpěvačka až v polovině devadesátých let prožila mizérii českého popu let osmdesátých, kdy prim hrály bezpohlavní předělávky cizokrajných hitů. K těm patří i Fikejzova aranž "Řekni, kde ty kytky jsou". Jím vyčarovaný hudební podkres mu jistě musel vnuknout ten, jehož jméno nelze ani vyslovit.

Žádnou slávu nelze provolávat ani na původní skladby. Na vině jsou především texty. Nedostává se v nich nadhledu. Berou se až příliš vážně. Všechny ty velké pravdy o pozdní lásce, smíření, smrti či zkoušené zemi vyvolávají dojem maniodepresivní nálady ve své zhoubnější fázi. Ten posun je dobře čitelný u "Zdivočelé země". Zatímco "Modlitba pro Martu" kdysi burcovala a měla v sobě naději, Eduard Krečmar dnes ve svých slovech spíše jen melancholicky, odevzdaně bilancuje a za viníka hezky vlastenecky označuje vyšší bytost.

"Vyznání" má status poněkud zvláštní kolekce. Snaží se být tím nejlepším a zároveň odhalovat nedoceněné, nepříliš známé singly. A tváří se i jako průřez zpěvaččiným repertoárem napříč desetiletími. Nic z toho však nečiní vyčerpávajícím způsobem. Chybějí některé sólové hity (například "Hey, Jude"), pomíjí některé spolupráce (například chybí hlas Václava Neckáře) a z pestré diskografie některé žánrové odskoky naprosto ignoruje (například vánoční písně a koledy). Nabízený prostor tří hodin je tak spíše nahodile dramaturgickým spektáklem, u kterého je nejasné, jestli se jedná o "Vyznání" Marty Kubišové směrem k posluchačům, nebo o vyznání směřované od vydavatelství ke svému stájovému koni. Na skutečně reprezentativní výběr je tak nutné čekat dál.