© Ivy E. Morwen
Mikoláš: Zkrátka se protnuly naše republiky. Cesta nás obou k založení kapely byla ale dost rozdílná. Já vyrůstal mimo Prahu, hrál si na piano The Beatles a měl vždy blíž k takovým těm dřevnějším, obyčejnějším nástrojům. Moc jsem nesledoval trendy a žil spíš ve výtvarném světě. Potkali jsme se díky Jirkovu tátovi a myslím, že se dobře doplňujeme. Každý z nás má něco, co tomu druhému z části chybí. Skládačka zapadla do sebe a výsledkem toho je deska "Raising The Flag". Musím ale říct, že pro mě představuje jenom takovou špičku ledovce. Ten spodek je pro mne mnohem zajímavější. Není to jenom o hudebním souznění, ale i o přátelství v každodenním životě. A tak by to v kapele mělo být. Lidi by spolu měli být rádi. Jaké máte s Republic Of Two ambice? Mikoláš: Dostat náš svět v téhle formě mezi lidi. Nabídnout jim procházku naší republikou, která pro ně může být nějakým způsobem zajímavá. Když je osloví, můžou s námi tu cestu podniknout. Zaujal mne obal desky. Kde jste to fotili? Mikoláš: S obalem nám pomáhaly Marielle Tepper a Lenka Kovaříková, holky, které například dělaly obal poslední desky Southpaw, Jirkovy "So Low" nebo "Walking On The A-bomb" Natalie Kocab. Je to focené v Praze. Nebudeme prozrazovat kde, ale bydlíme na Letné...
© facebook interpreta
Jiří: Já to vnímám ještě trošku jinak. Na desce máme každý z poloviny autorské věci a tohle je zrovna Mikolášova písnička, podle mého názoru jedna z jeho nejlepších vůbec. Vnímám ji jako takovou Mikyho meditaci, kterou zažívá vždycky, když se sebere a jede sám na svoji chalupu bez elektřiny, kde je jenom řeka, oheň a on. Vždycky vidím tohle místo.
Mikoláš: Napsal jsem tuhle píseň po rozhovoru s paní Novákovou, mojí psychoterapeutkou a spřízněnou duší. Je o uvědomění si malého kluka, kterého mám někde v sobě, který je čistý a na rozdíl od dospělého Mikoláše je nepoznamenaný tím vším, co má kolem sebe a co prožil. Snažil jsem se vžít do toho dětského pohledu, který sice může být naivní, ale především je nezatížený tím, co se každý den odehrává okolo; najít to místo, kde se právě díky tomu můžu cítit dobře a sám sebou. S kým si to vyřizujete účty v písničce "Legendary"? Jiří: To je zase moje autorská věc. Jde o napůl osobní atak na jednoho člověka v mý minulosti. Zároveň je to mířeno na drtivou většinu lidí na světě. A dejme tomu i těch na scéně, na který se pohybujeme. Nemá to nic společnýho s tebou, ale dá se v podstatě taky aplikovat na hudební kritiky, kteří v životě nenapsali ani půlku sloky a pak jednou větou odstřelej desku, na který pracuješ léta. Zkrátka takovej lehce ironickej atak na lidi, který ti nerozuměj. Někdy mi připadá, že mám tu nevýhodu, že žiju v podstatě ve špatný zemi, vzhledem k tomu, co dělám. Dělám něco, co tady nepředstavuje mainstream. Nejsem Kabát nebo Marek Ztracený. Ale na druhou stranu jsem moc rád, že žiju ve střední Evropě, v týhle době a můžu dělat to, co dělám. "Legendary", stejně jako "All I Can Hear Is Gunshots", jsem slyšel na koncertě Southpaw. Připravoval jsi je původně pro svoji domovskou kapelu? Jiří: Když jsem je napsal, hráli jsme je nejdřív s Mikolášem. A dlouho jsme řešili, nakolik se do desky promítnou tyhle moje songy nebo i ty, který Mikoláš plánoval na svoji sólovku. Nakonec jsme zjistili, že zkrátka tyhle songy, stejně jako například "Shadows" a "Pages", který jsem v minulosti napsal pro Southpaw, slušej víc Republice. Takže je hrajeme na koncertech a umístili jsme je i na desku. Byl tohle i případ "Prisoners", kteří se objevili už na tvé sólovce "Sow Low" v elektronickém aranžmá? Jiří: Ano, to je ta samá situace. "Prisoners" je můj song z poslednější doby. Když jsme s Mikolášem hráli na portugalských ulicích, zkoušeli jsme si písničky, které máme rádi. "Prisoners" se nám akusticky líbila, tak jsme ji hráli dál. Když je totiž song opravdu dobrej, funguje v jakýmkoliv stylu. Může být v electro aranžích, stejně jako v rockové verzi nebo jenom akusticky. Kdo je zosobněním těch vězňů, o kterých v písni zpíváte? Jiří: Já a jedna moje bývalá známost. Dva milenci, kteří jsou uvězněni sami v sobě.
© Ivy E. Morwen
Mikoláš: Ono to dává smysl. Každý nějak žije, nějak se má a něco ho ovlivňuje. Zkušenost z toho všeho pak dává důvod k tomu, aby na to člověk reagoval. Může malovat, psát nebo dělat sochy. U nás se to projevuje hudbou, to je naše forma vyjádření. Jako všichni lidi i my zažíváme radostné i bolestné stavy. A v nich jde jenom o to přetavit je do písničky. U mne to funguje tak, že s negativními emocemi se pomocí tvorby vyrovnávám a z těch pozitivních se pomocí tvorby těším. … což je příklad skladby "Pillow", je to tak? Mikoláš: Ano, přesně. V případě "Pillow" bych si dovolil s Freudem souhlasit. Někdy se stane, že vám na někom záleží, ale on by vás raději viděl jiného, než kým ve skutečnosti jste. Což dost dobře nejde, i když se o to snažíte a třeba se i kvůli tomu trápíte. Pak nezbývá než napsat tomu dotyčnému zprávu na kus papíru, schovat mu ji pod polštář a čekat, co se stane…
Republic Of Two
Základními kameny skupiny jsou Mikoláš Růžička (1979) a Jiří Burian (1978). Růžička má za sebou studium na Akademii výtvarných umění v Praze (1997 - 2004), spolupráci s řadou interpretů a tanečních choreografů od Paco Déciny (ITA) po Serge Amberta (FRA) a účast na deskách písničkáře Jana Buriana "Dívčí válka" (2006), "Muži jsou křehcí" (2007) a "Dvanáct druhů samoty" (2010). Je součástí hudebních uskupení Ghostmother nebo Envoi. Jiří Burian je mladším synem Jana Buriana. Jeho domovskou kapelou jsou Southpaw, které založil v roce 1996 a kteří na příští rok slibují novou studiovou desku. Účinkuje rovněž v Ghostmother, jako zlomyslný námořník Kapitán Demo a na pažbě má i sólový počin "Sow Low". Kapelu Republic Of Two, která v polovině října přišla s debutem "Raising The Flag", doplňují při koncertech Terezie Kovalová (cello), Štěpán Růžička (basa) a výtvarník Aleš Růžička, jenž pod pódiem maluje obrazy jako reakce na republikánskou hudbu.Jiří: Navíc nemáme uzavřený playlist, hrajeme často nový songy. Nejsme kapela, která si udělá jeden playlist a s tím jede celý turné. To by byla nuda! Co se pak s těmi obrazy děje? Věšíte si je v obýváku? Mikoláš: No, jeden Alešův obraz mi visí nad postelí (směje se). Aleš maluje odmalička, většinu věcí má v tuhle chvíli po galeriích a výstavách a občas i něco prodá. Je to různé. Každopádně je fajn, že divák, který přijde na koncert, dostane nejen porci hudby, ale i vizuálního zážitku. A když má ten koncert spojený s konkrétním obrazem, často se stává, že si ho po jeho dokončení koupí. Co říkáte na srovnání s norskými Kings Of Convenience? Jiří: Spousta lidí v naší malý republice má potřebu všechno s něčím srovnávat. Když si desku poslechnu s odstupem, musím říct, že naše hlasy i vnímání melodiky jsou jiný. Společnou máme možná tu jemnost, křehkost a angličtinu. Ale na druhou stranu jsme o hodně radši, když nás někdo přirovnává ke Kings Of Conveniece, než kdyby nás přirovnával třeba k Rihanně.
© Ivy E. Morwen
Mikoláš: Třeba jako toho nočního běžce Stromovkou nebo toho kreslíře, jehož tuny pokresleného papíru tak dobře slouží k rozdělání ohně v kamnech, anebo jako toho šedivého dědka, který kdysi napsal pár teskných písní (směje se). Mikoláši, ty jsi absolventem Akademie výtvarných umění. Je taková škola pro tvůrčího člověka přínosem, nebo spíše potlačuje osobitost a originalitu? Mikoláš: Setkávám se s lidmi, kteří tu školu kritizují, ale podle mě je její studium pro tvůrčího člověka jednoznačně přínosem. AVU ti nabídne prostor, což je naprostý základ pro to, abys mohl něco dělat. Šest let máš ideální podmínky k tomu, abys se svým talentem nějak naložil. To, jak každý tuhle možnost a čas využije, je už druhá věc. Já osobně považuji tohle studium za nejkrásnější období života, dalo mi strašně moc. Mohl jsem být v ateliéru a studovat skrze kresbu sám sebe. A poslouchat při tom The Young Gods. Byl jsem v těsném kontaktu se spolužáky, profesory a poznal ten svět i z tržní a ekonomické stránky. Samozřejmě se ale neubráníš tomu, že jseš po nějaké době tlačený do určité doktríny, kterou ti ta instituce dá. Potom, co projdeš takovou profesionální školou, může být těžké udržet si svoji osobitost. Jsi prostě součástí systému, který nějak funguje. Já v jednu chvíli cítil, že se můj vývoj zastavil a oblast kresby pro mne byla vyčerpaná. A možná právě proto jsem se po škole cítil daleko víc svobodný v hudbě. Představovala pro mě svět, který neměl hranice a ve kterém jsem nebyl zatížen tím, že o něm tolik vím. Ať už děláš v jakékoliv oblasti, musíš sledovat, co se děje okolo. Ale čím máš věší přehled, tím víc ti to svazuje ruce. Já si vytvářím svůj vlastní svět a beru k tomu médium, které mi k tomu sedí nejvíc. Pro někoho je to herectví, psaní knih, pro mě je to momentálně hudba. Ale zároveň věřím, že zase kreslit začnu. Koneckonců jsem na AVU zaměstnaný, dělám asistenta na grafice. A i díky svobodě, kterou mi ta škola dává, můžu dělat hudbu. Jiří, jak se ti žije se jménem Burian? Jiří: Byly doby, kdy jsem to hodně řešil. Pořád se dozvídám hodně věcí o Karlu Burianovi a E. F. Burianovi a nestačím se divit. Hodně by mě zajímalo, co by třeba dělali v téhle době plné záplav různých hudebních stylů a retra, internetu a krachujícího hudebního průmyslu. Jsem rozhodně hrdý na to, že můžu pokračovat, a brácha určitě taky. Občas je důležité nebrat se příliš vážně a hlavně to děláme pro radost.
© Ivy E. Morwen